Unikátnost hlásky „ř“?

V ostatních jazycích nevím, ale ve slovanských jazycích je naše ř opravdu jediné. Nechci se moc rozepisovat, protože historie je složitější. Jev souvisí s hláskovým vývojem již v praslovanštině. Jednotlivé slovanské dialekty se sbližovaly i vzdalovaly do té podoby, která je dnes.
Ke konci praslovanského období a v období pračeském se souhlásky rozlišily na hlásky jen měkké a jen tvrdé. (Neuvádím je) Třetí skupinu tvořily hlásky párové (změkčené – palatalizované – např. ŕ a tvrdé nepalatalizované – r). Tento jev se nazývá párová měkkost, která se udržela v polštině i ruštině. Ve průběhu vývoje se jen v češtině před j a některými samohláskami vyvinulo měkké ŕ, které se ve 13. století změnilo v ř. V polštině k dalšímu měkčení nedošlo a zůstalo ŕz. Výslovnost se přibližuje našemu ř (zkuste vyslovit r – ŕ a ř). Rovněž u nás zanikly dvojhlásky, které jsou v polštině – sz, cz, rz.
Doplňuji:
Vývoj českého jazyka a dialektologie. Kolektiv.

Upravil/a: annas

V češtině se ř vyslovuje jako [r]̝, alveolární vibranta.

V hornosrbštině jako neznělá postalveolární frikativa [ʃ].

Ve slezštině jako znělá postalveolární frikativa [ʐ], nebo [ʂ].

Analogicky k ř je polské rz.

Zdroj: http://cs.wiki­pedia.org/wiki/%C5%98

Ono to polské „rz“ zní přeci jen trochu jinak. V polštině je to téměř dvojhláska [rž] nebo [rš], kdežto v češtině je to skutečně jedna hláska. Kečuánštinu jsem neslyšela, takže nemohu porovnat.