Také vás naštve, když vám někdo skáče do řeči a poté vám ani nechce nic říct?

Ne.

Mně teda skákání do řeči pěkně vytáčí. Zpravidla se důrazně ozvu, ať mi aspoň umožní dokončit větu.

Takový člověk si to neuvědomuje. Chce toho říct co nejvíc najednou a myslí jen na sebe, nejde mu o rozhovor, ale o to se vymluvit.
Většinou jen přikyvuji a nechám ho/ji se vymluvit. Pak záleží na tom s kým mluvím a jaká je situace, takže buď pak na to nějak navážu, něco řeknu, otočím rozhovor jinam nebo se něco zaptám anebo už neříkám nic. Nejvíc nenaštve, že ten druhý stále mluví, ale horší je, když tě na chvíli pustí k řeči (zamlčí se, dá si malinkatou pauzu), ale hned pak ti do toho skočí, nenechá tě domluvit, třeba udělá jen takové souhlasné zabručení, ze kterého je ti jasné, že tě vůbec nevnímal, ale stále přemýšlel nad svým (nad svou vlastní konverzací) a hned pokračuje ve své „samomluvě s druhou osobou.“ Tak jen přikyvuji a neříkám vůbec nic ani když už opravdu domluví. Člověk se potřebuje vymluvit, ale neumí konverzovat a je (často nevědomky) sobecký. Tak je lepší ho nechat vymluvit anebo když se ti s ním nechce „hovořit“ (respektive ho poslouchat), tak se můžeš omluvit a ukončit to.
Někdy chce takový člověk říct jen něco „senzančního“ a to si vyžaduje, aby mluvil jenom on (protože to jinak neumí aje do toho tématu zaujatý), chce prostě ohromit druhou stranu a celé si to odvyprávět, vypovídat se, byť vyslyšen a podobně. Někdy když takový člověk dovypráví ten svůj „příběh,“ tak už pak konverzuje normálně a nechá tě i reagovat a dokonce i mluvit.

Upravil/a: Speed77

Jo.

Je štěstí, pokud narazíme na někoho, komu nemusíme skákat do řeči.