sef rekl zakaznikovi, ze je divny, zakaznik sefovi, ze podivin…kdo koho vic urazil?

O svůj názor se s dovolením podělím skrz konkrétní ukázky :)
Krásný příklad podivína byl loni zesnulý jihomoravský fotograf-šmírák, Miroslav Tichý. Většina obyčejných lidí ho měla zkrátka za exota, ale kdo znal blíž jeho samotnýho i jeho tvorbu, hluboce smekal. Byl podivín, ale ne ‚divnej‘. Podivíni mají prostě jen tu smůlu, že majoritní zaprděná společnost neumí jejich výjimečnost ocenit :))
http://tichyfo­tograf.cz/miros­lavtichy-zivot.html

Ale ‚divnej‘…divnej je zákazník, který přijde ve vánoční špičce do našlapanýho knihkupectví a myslíc si, že je střed vesmíru, osloví vytíženou prodavačku s přáním: „Doporučte mi nějaký román!“
Neupřesní žánr, neupřesní věk čtenáře,..a ještě začne nervózně koukat po hodinkách, jako že děsně spěchá a ta tvoje neprofesionální pomalost mu už teď způsobuje nedohnatelný skluz.
Když se zeptáš, pro koho to chce a co dotyčný rád čte, zákazník s drbáním na hlavě odvětí: „Ehm..je to pro babičku. Ale nevím, co ráda čte“ (a ty to máš snad vědět???).
Načež zákazník pokračuje: „Vlastně já ani nevím, jestli vůbec čte.. Prostě mi doporučte něco, co se jí bude líbit..to je jedno co..“
Na tebe sice jdou infarktový stavy, ale říkáš si ‚Náš zákazník, náš pán‘.
Tak začneš na hromadu snášet jeden titul za druhým a zákazník jenom vytrvale kroutí hlavou, že tohle ne, že to není babiččin styl (???).
Taktně navrhneš řešení, jestli by třeba nebylo lepší prvně udělat sondu do světa babiččina zájmu, načež zákazník vytáhne z kapsy mobil, ‚vytočí‘ maminku a po 5 (!) minutách hovoru, kdy ti dva spolu rozebírali jakousi rodinnou oslavu, se konečně dozvídáš, že zákazníkova babička čte VÝHRADNĚ jen Danielle Steel, ale že prý už od ní všechno má.
Přesto (!) se tě zákazník ptá, co Danielle Steel vydala naposled.
Jasně odpovídáš, že román XY, ale že ten už vyšel před půl rokem, takže ho babička jistojistě má.
Zákazník na to: „Fakt teda myslíte, že to už četla, jo?“
…grrrr…
Zákazník: „A kdy má vyjít něco novýho?“
Ty: „Nemám informace, že by se v dohledné době něco plánovalo. Sledujte knižní novinky, určitě bude včas upozornění.“
Zákazník:„Hmmm, tak jó, no. Ale tak to bude teď babička asi bez dárku.. No tak já teda vymyslím něco jinýho. Dík. "
Ty: "Rádo se stalo. Máte ještě nějaké přání?“
Už už odcházející zákazník se zastaví, soustředěně přemýšlí a pak řekne: „A víte co? Dejte mi nějakou tu Steelovou, kterou babi ještě nečetla, ať nemusím lítat po městě a shánět se s náhradním dárkem…“
:)))
TOTO je u mě DIVNEJ člověk…
Ne podivín…ale divnej patron od nátury :)))

Ať si jsem klidně ve svým názoru sama, ale mě osobně teda víc uráží ten divnej.
Divnej je prostě divnej, a přes to nejede vlak. Divnej jsi jenom v negativním smyslu slova.
Kdežto podivína můžeš otitulovat i eufemistickým pojmenováním ‚svéráz‘ – a význam bude prakticky stejný.
No, na druhou stranu… i ‚blázen‘ je pro řadu lidí synonymem pro podivína :)) Tohle je už ale podle mě trochu moc silný slovo. Kdo určuje hranice mezi normálnem a bláznovstvím?
Výstižně to shrnul právě sám Tichý. Řekl: „Blázni jsou ti, kterých je míň.“

Jak tu napsal i venkovan: podivínství má zkrátka obě roviny – tu negativní, ale i tu pozitivní.
Já budu radši roztomile podivná než ‚jakási divná‘ ;)

Podivín je dle mne horší výraz, protože již tu osobu nazývá, přirovnává. I když podivín může být jak záporná či pozitivní postava. Například za podivíny byli často bráni vědci ve verneových románech. Ale podivín je víc vnímáno z negativního pohledu.
Divný je výraz nějakoho chování a není v tom zda je to myšleno ve špatném či pozivitním významu.
Pokud bych vzal situaci, že zákazník požaduje v reklamaci nějaké nestandardní požadavky, tak výraz od šéfa divný bych řekl, že to není urážka, ale konstatování faktu, že tomu požadavku nerozumí. bavíme se jako normální lidi, takže bych to jako urážku nebral. Podivín – to už zavání snahou o uražení.

(Jen taková noční úvaha k tématu z nespavosti.)
Jedná se o ryze subjektivní záležitosti. Podstata urážky spočívá v tom, že se! někdo urazí. Každý jsme citlivý na něco jiného a v jiné míře. Snaha někoho urazit znamená snahu vyvolat v druhém nepříjemný pocit uraženosti. Pokud druhý takový pocit nezažívá nebo ho nedá najevo, zažívá pak nepříjemný pocit z neúspěchu ten prvý a dobře mu tak.
Podobně, když něco označíme za divné, říkáme tím, že se tomu my! divíme, že jsme překvapeni, nejsme na to zvyklí a že tomu nerozumíme. Jelikož jeden nemůže rozumět všemu, klidně se divme! Údiv může být prvním krokem k poznání a rozšíření obzorů, každopádně jde o, byť emoční, projev zájmu.
Označovat však přímo člověka za divného tj. podivína je složitější záležitost, a ve výsledku to nesvědčí o naší společenské úrovni. Málokteré slovo má jen jeden přesně vymezený význam. Význam zpravidla nemá přesné hranice, bývá „zabarven“ jiným významem podle situace, popřípadě má slovo významů více. Zde máme co dělat se stádními instinkty. Každý chceme žít mezi lidmi, s nimiž si navzájem rozumíme, tedy s nimiž si nejsme navzájem divní. Být divný pak znamená patřit k jiné tlupě, neboli být potenciálně nebezpečný. To je základem xenofobie. Označovat jedince za divného člověka, tedy podivína, pak může skrývat snahu dotyčného ostrakizovat, vyloučit ho z naší společnosti tj. společnosti normálních tedy slušných (nedivných) lidí. Divnost je samozřejmě čistě subjektivní. Pro jednoho je druhý podivínem, protože poslouchá nudnou klasickou hudbu, zatímco sám je pro druhého podivínem, když nekultivovaně poskakuje za příšerného randálu na diskotéce. Zde hraje roli též „převládající“ názor. Tomuto převládajícímu názoru máme snahu, díky stádním reflexům, se přizpůsobit, zapadnout, a to často i když se nám zpočátku zdá divný. Jen přemýšlivější lidé dokážou odhalit divnost v samozřejmosti, v níž žijí. Postavit se divnému převládajícímu názoru tedy vyžaduje odvahu. Proto se zbabělci halasně staví za převládající názor a chovají se agresivně vůči lidem odlišným, zvláště jsou-li tito v „bezpečné“ menšině nebo osamoceni. Nejen v době globalizace a míšení kultur je to ošemetná vlastnost.
Proto se divme ale decentně a ohleduplně a neoznačujme jiné za divné či podivíny, ani se neurážejme, označí-li nás tak druhý, jenom proto, že je ten nešťastník méně chápavý.

Tak podle mého víc urazil „šéf“-já radši řeknu prodavač-zákazníka, přeci náš zákazník, náš pán. Ale tak či onak oba se navzájem urazili, když bude mít někdo jiný názor než já, tak proti gustu žádný dišputát.