René Descartes řekl „Myslím, tedy jsem“. Má to tedy znamenat, že když nemyslím, tak neexistuji?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Výrok je pravdivostní maxima, kterou nelze zpochybnit. Těžko tě někdo/něco oklame, podvede, cokoliv – pokud neexistuješ. Kdybys neexistoval, NENÍ koho/co klamat. Tudíž pokud myslíš, JISTĚ existuješ. To ovšem nevypovídá NIC o existenci všeho ostatního, co již může být zdánlivé/klamné, to existovat MŮŽE, ale i NEMUSÍ. Vztahuje se to výhradně na tebe samotného.

Traduje se, že americký filozof M.R. Cohen nechal své žáky studovat Descartese a druhý den za ním přišel student (nevyspalý) a ptal se ho „Existuji vůbec pane profesore?“ A on mu odpověděl – „A KDO SE PTÁ?“ ;) :)

Hezká otázka. :)

Podobnou otázku jsem vkládala, stejně někde vysvětlovala. Podstata Descartovy filosofie, jeho dualismus, byl kritizovaný. .
Navíc máme vědomí, podvědomí, takže i když jsem utlumeni, existujeme. Proto když nemyslím, neexistuji, je nadsázka. Druhá část platí tehdy, pokud člověk věk nežije.

Samozřejmě jeho interpretace se liší od naší . Proto uvádím to, co sám napsal v Principech filosofie.

Před latinským překladem věta zněla pouze: přemýšlím. D. vycházel z pochybování .. proto dnes jeho Myslím atd. O všem je možné pochybovat – smyslové poznání a poznání rozumové.

Descartes vycházel z toho, že duše, zejména rozum, je oddělená od těla., existuje nezávisle na hmotě. Jeho dualismus. – mysl je netělesná podstata, která je odlišná od materiální podstaty. Každá podstata má své rysy -
tělesná pak délku, šířku, hloubku.

Descartes pochyboval o tom, zda má tělo, ale nemůže pochybovat o tom, že pochybuje.

Jeho slova " Kdybych připustil, že jsem přestal myslet, zatímco vše ostatní, co jsem si představoval, se událo, neměl bych důvod myslet, že existuji.

Z toho vím, že jsem podstatou, která myslí a která, aby existovala, nepotřebuje žádné místo a není závislá na hmotné věci. Je to tedy můj rozum, který mě činí tím, čím jsem. V důsledku toho jsem naprosto odlišný od těla, a navíc to předcházející je možné snáze pochopit, než to poslední."

Zapomněla jsem na zdroj, z něhož jsem vycházela.
Knižní zdroj: Úvod do světa idejí – L. Smithová, W. Raeper

„Myslím, tedy jsem. Nemyslím, jsem taky a navíc bez problémů.“ Jan Sobotka

http://citato­.cz/o/aforismy?pa­ge=90

Upravil/a: annas

Jakmile člověk začne myslet, přemýšlet o okolním světě, začne si uvědomovat i svou existenci a přítomnost a dospěje k tomu, že si uvědomí i sám sebe.

V zásadě by se to tak dalo chápat. Bez myšlení si nelze uvědomit sebe samého. Nelze si tedy subjektivně prokázat svou existenci.

V širším kontextu lidského poznání by odpověď mohla být ještě složitější. Jedna z teorií říká, že reálně existuje jen to, co vnímáme. A některé jdou ještě dál: Nic neexistuje, vše je jen klam, obraz jiné existence.

Zdroj: https://cs.wi­kipedia.org/wi­ki/Cogito_ergo_sum

Upravil/a: Edison

„V Hamletovi totiž nejde o dilema života a smrti, ale o bytí a nebytí – a to je dost velký rozdíl. Shakespeare asi věděl, proč Hamletova otázka zní: „Být, či nebýt?“, a ne „Žít, nebo nežít?“, jak je to v Saudkově překladu. Žití je to, co máme společné se všemi živočichy. Skutečné lidské bytí je dar posvěcený darem myšlení: „Myslím – tedy jsem!“ konstatuje Descartes. A naproti tomu: „Co je člověk, umí-li na životě vydobýt jen potravu a spánek? Pouhé zvíře! Ten, který nám dal schopnost přemýšlet…jistě si nepřál, aby božský rozum v nás bez užitku hnil,“ uvažuje Hamlet. – v knize Deset vyznání (2001) Marcely Kašpárkové“ — Radovan Lukavský
🙂
Zdroj: https://citaty­.net/citaty/262915-radovan-lukavsky-v-hamletovi-totiz-nejde-o-dilema-zivota-a-smrti-a/