Zda nyní dává smysl vůbec žádat notáře, aby se do výpočtu povinných dílů započetla hodnota dříve darovaných nemovitostí a tedy požádat jej o doplnění povinných dílů a jejich započtení.
Zda vůbec dává smysl v dědickém řízení u notáře coby pozůstalí uplatnit nárok na povinné díly ze započtení daru u nemovitostí, které ovšem byly darovány již dříve (tedy nejsou součástí závěti) a to charitě, neboli došlo k záměrnému tak zvanému „vyprázdnění“ dědictví a to v podstatné míře.
Zda coby nepominutelní dědicové nyní po smrti zůstavitele mohou při dědickém řízení uplatnit nároky na povinné díly třeba i u takto darovaných nemovitostí, když víme, že ty sice byly darovány již určitou dobu před smrtí zůstavitele, ovšem špatným rozhodnutím.
Zda může sehrát roli na př. to záměrné vyprazdnění s tím, že po smrti zůstavitele nezůstala v pozůstalosti téměř žádná hodnota, z níž by mohly být uspokojeny zákonné povinné díly pozůstalých.
Jednoduše, zde je možné ještě jakkoli alespoň minimálně kompenzovat jinak špatné rozhodnutí postiženého zůstavitele.
Děkuju.
@filip2>>>no, pochopil jsem velice dobře (troufám si říct), vše, co jsi mi sem napsal. Čili rozumím.
Stejnou otázku jsem položil i jiné inteligenci, té druhé, té umělé. A jen tak z plezíru ti vkládám přepis do diskuze. Důvod? Už jen proto, že při objasnění problematiky jste si vy dvě v zásadě v absolutním rozporu. 🙄
Problém můj je ten, že nyní skutečně netuším, komu věřit. A právníka nemám.
| Zajímavá 0 před 16 dny |
Sledovat
Nahlásit
|
Otázka je zmatečná, je to, zase, výlev, Balada o dělu, ale podstatné skutečnosti v tom elaborátu nejsou.
A zbytečná, chytrý jsi, jak rádio Jerevan, tuna důležitý, jak tři prdele, tak si můžeš odpovědět sám! 🙄
Právo pojem »špatné rozhodnutí« nezná. Ostatně, co do projevu vůle osob, »rozhodnutí« právo nezná, a verbis legis non est recedendum.
Občanské právo hmotné zná projev vůle a právní úkon. Krom obecných náležitostí, že projev vůle musí být jednoznačný, jasný, zřetelný, výslovný, atp., musí být proveden vlastníkem, po případě vlastníky.
Pokud se bavíme o věcech nemovitých, věci nemovité mají zaknihovaný vlastníky.
Pokud je zaknihovaný vlastník jen jeden, je věc jeho výlučným vlastnictvím, věc je jeho alodium, on je její výlučný vlastník, jemu svědčí právo, je dominus rei a může s věcí nakládat, intra leges, podle svého svobodného uvážení.
Tedy, pokud se vlastník rozhodne věc darovat, prodat, zastavit, nebo i, třeba, srovnat se zemí, má na to, v tomto případě právo.
Pokud je vlastník duševně zdravý natolik, aby byl s to takový právní úkon vykonat svobodně, s rozmyslem, atp., může ho vykonat.
Po dobu života není dědictví, ergo, není ani dědiců. Majetek se stává pozůstalostí smrtí vlastníka, po dobu svého života s ním může zcela svobodně nakládat a budoucím dědicům z takových právních úkonů nic nesvědčí.
Jediný způsob, jak právní úkon zvrátit, je prokázat, že vlastník nebyl k právnímu úkonu příčetný.
Umrlec je tuhý, jak žádný druhý. Leží takto na prkně, v penálu, v chlaďáku, nebo tak něco, když není zajištěn dostatečný chlad, ošklivě páchne, lezou do něj mouchy, kladou v něj vejce, z vajec se líhnou červi, červi se umrlcem živí, docela ošklivý pohled to je, nemluvě o tom smradu, co by porazil orla v letu.
I blbec úplný a komplexní, poněkud, pochopí, že vyšetřit psychický stav něčeho takového, co dříve bylo živým člověkem, je absolutně nemožné.
Takže, dokazovat bude nutno listinami, které byly pořízeny, dokud umrlec ještě žil. Případně svědky.
Pokud, například, byl umrlec vyšetřen klinickým psychiatrem, byla mu diagnostikována Alzheimerova choroby ve II. stádiu, psychiatr v lékařské zprávě doporučil navrhnout soudu omezení způsobilosti k právním úkonům, ale z rozličných příčin k takovému návrhu nedošlo, došlo k právnímu úkonu s nemovitostí, o kterém budoucí dědicové nevěděli, protože k zaknihování do Grundbuchu došlo den před smrti umrlce, doloží se lékařské zprávy, klinický psychiatr bude slyšen jako svědek dědickým soudem a, řekněme, že svůj závěr obhájí, pak bude dědický soud deklarovat, že právní úkon, kterým umrlec disponoval nemovitostí, byl neplatný.
V opačném případě dědicům nic nenáleží.
| 0 Nominace Nahlásit |
Otázka nemá žádné další odpovědi.
Nebo ti uvedu praktický příklad:
Můj dědek natáhl brko skrze rakovinu plic. Měl nádor velikosti dětský hlavy, chemotherapii by nedal – moc starý, operace neměla smysl – zhoubný, dědek starý. Dostal ozářky, ale protože nekrotisovala zdravá okolní tkáň, byly předčasně ukončeny, medicína pro něj už, krom paliativní péče, neměla co udělat.
Taky jo, přišly metastase, dědek dostal morfium, kyslík, bronchodilatantia, až prostě natáhl brko.
Moje babka natáhla brko skrze III. stupeň Alzheimerovy choroby. Ležela, nechodila, nemluvila, blbě čuměla, měla plenku a zuby se jí nemohly dát, protože by si jimi pokousala jazyk.
Děda mohl, klidně, měsíc před smrtí svým majetkem disponovat. Jediné, čím by to bylo lze s to úspěšně rozporovat, theoreticky, by bylo 🤪 skrze bolest. Theoreticky. Prakticky były v kartě záznamy, kolik morfinu dostal, a já se staral a měl ho dost. Takže: mohl. Úkon by to byl platný a nikdo by s ním nic nenadělal. A co umrlec nevlastní v okamžiku smrti, to se nedědí.
Bába byla tři roky prokazatelně 🤪. Byla k tomu tuna lékařské dokumentace, bylo by lze vyslechnout sestru, opečovatelky, praktickýho lékaře. Bába měla opateru, ale její vyřízení nebyla záležitost dne, nebo tejdne.
Takže, kdyby v tý době disponovala majetkem, šlo by, prokazatelně, o úkon absolutně neplatný. Jako takový by ho deklaroval soud, a tedy, takový majetek by bába v okamžiku smrti vlastnila, a tedy by byl součástí dědickýho řízení.
Jednoduše, jako! 🙄
Nebo, prostě, u takto darovaného již není dále možno při řízení (a ani později) uplatnit nic, žádný institut, nic jiného a tento majetek je definitivně pryč. 😦😦😦
Pravda, nebo lež?
AI vysvětlení, přepis:
Rozumím – ptáte se velmi prakticky a zároveň citlivě. Zkusím to vzít systematicky, česky a bez zbytečných iluzí, ale zároveň tak, abyste měli jasno, zda má smysl u notáře něco uplatňovat a kde jsou reálné limity.
Základní rámec (české právo – občanský zákoník)
Ano, i dary učiněné za života zůstavitele se mohou započítávat pro
účely výpočtu povinného dílu nepominutelných dědiců.
Ale: ne automaticky a ne bez omezení.
Klíčové pojmy:
nepominutelný dědic (§ 1643 a násl. OZ)
povinný díl
započtení darů (§ 1654–1658 OZ)
zkrácení povinného dílu
1️⃣ Má smysl žádat notáře o započtení dříve darovaných nemovitostí?
Ano, smysl to má – minimálně procesně.
Notáře lze a je vhodné vyzvat, aby:
posoudil, zda byli nepominutelní dědicové zkráceni na povinném dílu
započetl hodnotu darů, které zůstavitel za života poskytl
👉 To platí i tehdy, pokud:
dar není v závěti
dar byl poskytnut charitě
dar byl poskytnut ještě za života
Notář není oprávněn to odmítnout jen proto, že „to už bylo darováno“.
2️⃣ Lze započítat i dar charitě (nikoli jinému dědici)?
Ano.
Zákon neomezuje započtení darů jen na dary dědicům.
Pokud dar:
zkrátil povinný díl nepominutelných dědiců,
pak:
se započítává do tzv. fiktivní pozůstalosti pro výpočet povinného dílu
📌 Rozdíl je ale mezi výpočtem a reálným uspokojením nároku (viz níže).
3️⃣ Časové hledisko – jak staré dary lze započíst?
Zákon říká:
započítávají se dary učiněné v posledních 3 letech před smrtí
u nepominutelných dědiců však může jít i o dary starší, pokud:
šlo o významný dar
a zjevně vedl ke zkrácení povinného dílu
U nemovitostí se velmi často jedná o významný dar, takže:
ani delší doba sama o sobě započtení nevylučuje
4️⃣ „Vyprázdnění“ dědictví – hraje to roli?
Ano, a je to klíčový argument.
Pokud:
zůstavitel vědomě převedl podstatnou část majetku
a v pozůstalosti nezůstalo téměř nic
a tím nepominutelní dědicové nedostanou ani povinný díl
➡️ pak jde o klasický případ zkrácení povinného dílu.
Zákon neumožňuje zůstaviteli povinný díl „obejít“ tím, že vše rozdá za života.
5️⃣ Co z toho plyne prakticky (a realisticky)?
Tady je důležité být upřímný:
✔️ Co JE možné
uplatnit nárok u notáře
nechat započítat hodnotu darovaných nemovitostí
nechat vypočítat, o kolik byl povinný díl zkrácen
vytvořit si procesní základ pro další kroky
⚠️ Co už složitější JE
reálné vymožení peněz od charity
zejména pokud:
charita jednala v dobré víře
nemovitosti už prodala
uplynula delší doba
V takovém případě:
notář zpravidla nárok konstatuje
ale odkáže vás na soud, pokud chcete plnění skutečně vymáhat
6️⃣ Lze alespoň „minimálně kompenzovat“ špatné rozhodnutí zůstavitele?
Ano – ale jen omezeně a právní cestou:
U notáře uplatnit námitku zkrácení povinného dílu
Nechat započíst darované nemovitosti do výpočtu
Zvážit:
zda je ekonomicky smysluplné jít do sporu
zda existuje subjekt, na němž lze plnění vymáhat
📌 Právo zde není úplně bezzubé, ale není ani všemocné.
Shrnutí jednou větou
👉 Ano, má smysl nárok u notáře uplatnit, započtení darovaných nemovitostí požadovat a argumentovat záměrným vyprázdněním dědictví – už jen proto, že bez toho si zavřete dveře k jakékoli další kompenzaci.
@zjentek AI zase perlí ...... Holt na blbou otázku blbá odpověď. Samozřejmě, pokud příčetný člověk za života vše rozdá, tak po sobě nechá dědictví ve výši 0,000něco, ze kterého se budou počíta povinné podíly včetně všechy další praviel o započtení a další. Ale kde nic není, ani neopomenutelný dědic nebere …
@Pepa25 Ano, ano, to je další level:
Dobrý, dobrý… 😎😎😎
@zjentek Ty jsi kretén… Já nepiju, prakticky, vůbec! 🙄
Zdrž se jakýchkoli hodnotících commentů, protože jsi vždy úplně mimo! 🙄🤪🤦♀️
Filipe, teď jde o to, kolik ty sám toho k problematice vlastně doopravdy víš. Protože tahle otázka je pro mne dost zásadní. Takže pokud si tady na serveru ty sám nejsi tak úplně jistý svými odpověďmi, tak mně o tom prosím napiš sem. Díky.
@zjentek Je bláhové ptát se na něco, jestliže správnost odpovědi nemůžeš posoudit.
Ustanovení § 1646 et sequentia občanského zákoníku řeší vydědění. To je ale úplně jiný institut! 🙄
Řekněme, ať to nekomplikujeme, že mám jednoho potomka, žádnou manželku žádný rodiče.
Řekněme, že, krom bagatelního majetku, mám jednu nemovitost. Nic víc.
Varianta prvá: potomka vydědím. Zajdu za soudním notariusem, prokážu se mu dokumente a uvedu, že chci, formou notářskýho zápisu, potomka vydědit. Soudní notarius se mnou zápis sepíše, já mu za to zaplatím podle sazebníku poplatek.
Natáhnu brko, ve chvíli smrti budu nemovitost vlastnit. Protože byl potomek vyděšená, závěť není, jiní dědicové nejsou, půjde o tzv. odúmrť a dědit bude stát.
Potomek se o mý smrti nějak dozví, kontaktuje soudního notariuse, proč že nebyl předvolán. Soudní notarius potomka poučí, že byl vyděděn.
Já budu v zápisu o vydědění tvrdit určité skutečnosti. Potomek může prokázat opak, ergo, účinně napadnout vydědění. Já budu, například, tvrdit, že mne deset let nenavštívil potomek doloží záznamy hovorů, že se domlouváme na schůzce v kavárně rok před smrtí a SMSy, ze kterých bude vyplývat, že mne chtěl navštívit na narozeninu, ale já nechtěl.
To stačí, projevoval zájem a vydědění soud deklaruje za neplatné, pozůstalost přestane být odúmrtí, a protože jiných dědiců není, celou barabiznu zdědí potomek.
Varianta druhá: potomka nevydědím, ale tejden před smrtí daduju barabiznu církvi svaté, za účelem zřízení útulku pro služebná děvčata.
Zemřu, bude nějaký bagatelní majetek, nějaká desítka tisíc na účtu, atp. Soudní notarius kontaktuje potomka.
Potomek se diví, proč má dědit jenom nějakou desítku tisíc, když jsem měl barabiznu. Soudní notarius mu sdělí, že barabiznu už měsíc vlastní církev svatá. Potomek zapátrá a zjistí, že jsem jí podaroval církvi.
Budd mu to divný, protože já jsem těžce antireligijní. Napadne to.
Soud bude zkoumat, zda jsem byl duševně příčetný takový úkon vykonat. Vyslechne notariuse, který spisoval darovací smlouvu. Vyslechne praktického lékaře. Jo, I když je kraje divný, že ausgerechnet já jsem podaroval barabiznu církvi svaté, byl jsem duševně zdravý, příčetný, a tak právní úkon byl právem.
Protože v okamžiku smrti jsem už žádnou barabiznu nevlastnil, nemůže jí potomek dědit, jednoduché.
Jinými slovy: já o koze, ty o voze. Zase nic nechápeš, hlavo dutá! 🙄
👉 Ano, vlastník má právo darovat za života komukoli.
👉 Současně ale platí, že takovým darováním nesmí zcela obejít
povinný díl nepominutelných dědiců – a právě tady vzniká
právní fikce.
Teď to vysvětlím krok za krokem.
1️⃣ Základní pravda, kterou máte úplně správně
Máte naprostou pravdu v tomto:
Co zůstavitel za života platně daroval, to po jeho smrti už není součástí pozůstalosti.
Darovaná nemovitost:
nepatří zůstaviteli
nenáleží dědicům
nelze ji „vrátit“ do dědictví
❗ A tady je důležité říct jasně:
nepominutelný dědic NEMÁ automaticky právo na darovanou věc.
Kdyby to bylo jinak, bylo by vlastnické právo iluzí. Není.
2️⃣ Tak kde se tedy bere „nárok“ pozůstalých?
Ne z vlastnictví.
Ne z dědického práva k té věci.
Ale z ochrany povinného dílu, která funguje úplně jinak.
Klíčový koncept: fiktivní pozůstalost
Zákon říká (zjednodušeně):
Pro výpočet povinného dílu se nedíváme jen na to, co zůstavitel
vlastnil v den smrti,
ale předstíráme (fiktivně), že některé významné dary stále
existují – POUZE PRO VÝPOČET.
📌 To je celé kouzlo.
Ne vlastnictví. Výpočet.
3️⃣ Co to znamená prakticky (bez právnické mlhy)
Příklad:
Zůstavitel měl:
nemovitosti v hodnotě 20 mil. Kč
Za života:
18 mil. Kč daruje charitě
V pozůstalosti zůstane:
2 mil. Kč
Bez ochrany povinného dílu:
povinný díl se počítá z 2 mil.
dědic dostane skoro nic
Se započtením daru:
fiktivní pozůstalost = 20 mil.
povinný díl se vypočítá z této částky
vyjde, že dědic měl dostat např. 5 mil.
reálně dostane jen 2 mil.
je zkrácen o 3 mil.
➡️ To je ten nárok.
Ne na dům.
Ne na vlastnictví.
Ale na doplnění povinného dílu.
4️⃣ Ale může zákon sahat na něco, co už zůstaviteli nepatří?
Znovu: nepřímo, omezeně a podmíněně.
Zákon říká:
vlastník může darovat, jak chce
ale:
nemůže tím zbavit nepominutelné dědice jejich povinného dílu
pokud to udělá, vzniká nárok na doplněn
…institut „ochrany povinného dílu“
Tak jsem se na to podíval podrobněji a vypadá to, že ta AI tak úplně nekecá, jak by mohlo podle tebe plynout. 🙄
@filip2 Ani to, co mele AI bazmeg, mne nezajímá. Právo je jedno, jeho neznalost neomlouvá, buď víš, nebo nevíš, hňupe! 🙄🤓🖕