Pokud máte nějakou zkušenost s prací v pekárně, tak jakou?

Špatnou. Ale aspoň z toho byla povídka, která mi vynesla čestné uznání v celostátní literární soutěži.

Byl jsem tehdy za studií na brigádě v pekárně v jednom hypermarketu. Dokud jsem byl jenom takový podržtaška a doplňovač zboží, všechno šlo celkem snadno. Jenže pak šla prodavačka, které jsem vypomáhal, na oběd a nastala půlhodina hrůzy.

„Nejdřív půjdu na oběd já,“ vymýšlí kráska plán, když dopoledne uteče jako voda. „Za půl hodinky jsem zpátky a pak půjdeš ty. Můžeme se takhle domluvit?“
Ach ano, cukrátko. Tedy pardon – cukrářko.
To ovšem ještě netuším, co mě čeká za estrádu. Vmžiku se měním z řadového doplňovače ve vrchního cukráře. Ještě že nebrigadýřím někde v centru – vidět mě někdo známej, asi by se počural.

Na druhé straně pultu než obvykle člověk okamžitě pozná hlavní nevýhodu supermarketů. Zatímco do cukrárny jako takové se chodí cíleně, když vás honí mlsná, v supermarketu jde člověk vlastně náhodou okolo té naprosto záměrně centrálně umístěné integrované pekárny-cukrárny, aby ji jó nemoh minout, a v tu ránu si řekne – jé, hele, zákusky, já chci taky. Kór po ránu, kdy je vůně čerstvosti spolehlivě praštila mezi oči, i kdyby si pultu nakrásně nevšimli… i po poledni se najdou její zbytky, které bohužel na čichové buňky kolemsetrousících účinkují spolehlivě. Takže člověk trne, už když proudí davy lidí okolo a zahlížejí. Ne, ani sem nekoukejte, já tu nejsem, to není cukrárna, to se vám jenom zdá, to je benzínka…! jímá mě hrůza, ba jo, cožpak o to, klidně si něco kupte, ale hlavně to nechtějte zabalit s sebou.
Což v drtivé většině samozřejmě chtějí. Vy jste tu nový, že? Místní si změny všimli okamžitě. Ale kdepák, já tu naštěstí jenom (brigád)ničím. Jinak tu nejsem naprosto ničím. Chraň Bůh. Obzvláště ženám samozřejmě cukaly koutky, když mě viděly, jak se je snažím balit. (Ty zákusky. Ale i v tom druhém smyslu jsem úplně stejnej amatér…). Ale nakonec vždycky s chichotáním poděkují, odplují a mně padá kámen ze srdce…
„Vždyť je to jednoduchý.“ Z týhle věty mě vždycky mohli odvízt. Zhruba do pěti šesti zákusků bude stačit malá krabička, od pěti do deseti střední, od deseti až dvanácti nahoru velká… pak už je jenom zabalit.
No právě… jenom.
To se vezme takhle, takhle a takhle, udělá se muchly muchly, takhle, a je to.
Jenže tu ústřední část, ono záhadné muchly muchly, provedla tak bleskově a profesionálně, že jsem z techniky nepostřehl naprosto nic.
Prostě náhle se tu zjevil dokonale zabalený zákusek. Záhadnější než biblické Zjevení alias Apokalypsa.
A když už mluvíme o Apokalypse… radši jsem si ji neměl brát do huby.

Vteřinu co vteřinu úpěnlivě koukám na hodinky, kdy už se mi vrátí z oběda má krásná spasitelka. To nejhorší mělo ovšem teprve přijít.
Vážně nebudu moc přehánět, budu-li tvrdit, že se za tu půlhodinu mého záskoku vystřídalo v cukrárně jako naschvál snad víc zákazníků než za celej den dohromady. To všechno by ještě šlo, člověk si mohl pro útěchu říci, aspoň jsem tu za ty prachy co platnej.
Dokud nepřišla tahle můra.
Že já mluvil o té Apokalypse.
Její kyselý důchodcovský pohled krouží dlouho, předlouho, podezřívavě po nabídce. Tak dlouho, že člověk začal i jásat, že jí nebude nic dost dobrý a že odtáhne.
To jsem se ovšem splet. Soudná vteřina přišla a ona ukáže svým kostnatým, třaslavým pařátem na jeden ze zákusků. Tenhle mi zabalte. Jo a taky tenhle… jo a tenhle chci taky.
Už dost, babo, už dost…!
„Kolik jich zhruba celkem bude?“ přám se rutinně, ať vím, jakou krabici na to. Jenže opět ouha.
„Copak já vim?“ štěkne baba. A dál zabodává prst do plexiskla. „Ještě tady tenhle… a tadyhlencten… a támhlencten.“ No jó, já to stejně věděl. Už chystám velkou krabici a velkej papír.
Což je samozřejmě nejhorší varianta. Nad velkým papírem, nad nímž obyčejně coby malíř jásáte, jak se na něj rozmáchnete, jako amatérský cukrář zoufáte. Jakže to bylo? Přehne se to takhle…, takhle…, nebo snad takhle…?
Pichlavé pohledy zákazníků se ze stařeny přesunou na mě. No bodejť, paninka se nám s přáním ráčila konečně vyblejt, tak teď je řada na tobě, dělej, makej, já chci taky.
Ále co. Víte co, prostě to nějak zmuchlám, zamuchlám, podmuchlám, zalepim. Hlavně nezdržovat.
Stařena však mé pokusy o šulení okamžitě zblejskne. „No co to má být, toto? Já to chci mít zabalený pořádně…!“
Začínám se těšit…, až to tady zabalím.
Už už mám na jazyku cosi stejně jedovatého, typu, tak to máš ale, babo, smůlu. Zákazníci za ní naštěstí vezmou výjev před sebou jako dobré kino a už se nenechají stresovat časem. Nejspíš jim došlo, že tohle holt fofr nebude…

Po několika mých marných pokusech o nějakou „lepší“ předělávku přichází spása. Konečně z oběda…

„Jé, co to je za šmodrchanec?“ zahihňá se. Vezme záležitost do svých něžných rukou, udělá záhadné muchly muchly, babizna po krásném balíčku chňapne a s frfňáním nakvašeně odchází.
„Ta byla jediná?“ ptá se… myslí jako za polední přestávku.
„Ne. Bylo jich tady aspoň deset. Víc jak za celej den dohromady…“
„… no to si děláš srandu…“

Teď už zbytek šichty uteče. A pak… už na to peču.

Jednou jsem byl na brigádě v Praze v nějakém obchodě a dělal jsem v dopékárně. Dával jsem věci do trouby – ochlazené a po určité době jsem je vytahoval a dával na police. I když mi čerstvé pečivo strašně voní, a tady jsem mohl jíst vše dle libosti, nedal jsem si nic.