Otázka pro mladé: Jaký máte vztah k češtině?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Vzájemně se tolerujeme, víc ti k tomu neřeknu.

no sice už dávno asi mladá nejsem,ale je to můj rodný jazyk a byla by hrozná ostuda jej neumět,roky jsem tady nežila,byla jsem v cizině tak se dá říct že se češtinu musím učit znova,je pro mě důležité se domluvit s krajany a taky si nikde neudělat ostudu hrubkama,které se mě bohužel stále stávají,je těžké se v pozdním věku znova učit,ale nevzdám to

Devětadvacet je předpokládám ještě mladej…?! ;{)> odpověď je jednoznačně ano, ano a ano. Buďme rádi, že se jako rodilí Číňani nemusíme učit čínsky, to musí bejt teprve maso. Kam se naše i/y a velký/malý piva hrabou.
Doplňuji:
*teda velký/malý písmena … asi mi to „maso“ volalo asociaci :{D>

Upravil/a: quentos

A to já zase mladá jsem, ale čeština semnou neba :))
Někdy se tu červenám ještě čtrnáct dní.
A to musím říct že se fakt ale fakt snažím :)

osobně si myslím, že čeština je teď téměř dokonalá a díky i/y je možno dělat řadu dvojsmyslů. Od desíti let se pohybuji na různých diskuzních forech a tudíž jsem byl nucen ovládat alespoň i/y a interpunkci. Určitě je ji potřeba nutné zvládat, alespoň základy, které uvádíš. Jisté zbytečnosti, až balast, který se učí ve škole by se mohl vynechat a nahradit jej normálními znalostmi češtiny.

Také patřím k jiné generaci, ale z hlediska své profese jsem několikrát na podobný dotaz reagovala..

I ten nenáviděný pravopis se stále vyvíjí. Třeba se zjednodušilo psaní velkých písmen, také zaniká tvar mne Zmizely infinitivy na -ti, -ci, připouštějí se různé dublety atd.

Ten nenáviděný rozbor pomáhá pochopení textu kvůli správné interpunkci. Většinou není důležité rozlišit druh věty, ale to, že jde o větu hlavní či závisloou. Jinak vznikajínepřesnosti při vyjadřování a nepochopení textu. Stejně tak postavení větných členů vede ke srozumitelnosti a je základem stylizace. Užívání zájem který a jaký, postavení zájmen atd. To všechno snižuje úroveň vyjadřování …

O různých úpravách se spolu dohadují oba jazykové ústavy – v Brně a v Praze. Nebudu uvádět, který víc trvá na tradících, vztahu k historii …

Umět ji je důležité, ale leckterá pravidla by se mohla zjednodušit – právě velká písmena a shoda podmětu s přísudkem – možná i jedno"i" by stačilo. Život je rychlý, má jiné nároky, jsem pro zjednodušení gramatiky.

Upřímně na ni dbám docela silně, což jde i tady někdy vidět, i když sama nejsem neomylná, to přiznám. Ale pravopis je jednoduše základ, jen čárky ve větách občas přehlédnu, protože ty dělají problém dosti lidem.
(15 let) :)

Fyziku, vyprošuji si diskriminaci věkem! Ale duchem se stejně cítím být mladá. K češtině mám vztah dobrý a pokládám ji za jeden z nejhezčích jazyků vůbec. Je zvukomalebná, krásná a obsahuje takové množství výrazů, že není žádný problém vyjádřit cokoliv.
Horší je, že poslední dobou nevidím chyby. Mohu si text přečíst třikrát, zdá se to v pohodě. Jakmile se potom podívám na monitor, zírám a nestačím se divit. Rozčiluje mne to, ale tohle jde mimo mne. Jako by prsty nekomunikovaly s mozkem, a ten zase „nehrál“ stejnou hru s očima.

Češtinu je třeba se učit, a učit pořádně. Je poměrně složitá a navíc se průběhem doby mění.
Není nic ostudnějšího, než si přečíst inzerát na odprodej bitu 3+1, nebo v restauraci mít v nabídce sírovou omáčku.
To zde již tolikrát řešené bychom, byste je také problémem pro většinu lidí. Stačí si přečíst noviny nebo vyslechnout zpravodajství v TV a nestačíte se divit, kolik lidí neumí skloňovat vztažná zájmena (a lidí, kteří by to z titulu své profese měli ovládat stoprocentně).
Čeština je naše mateřština, proto bychom ji umět měli.

pravopis i/y, velkých písmen a tak – s tím souhlasím. Zároveň ale nevím proč se učíme rozlišovat druhy vedlejších vět, pamatovat si způsoby rozšiřování slovní zásoby apod.-to mi příjde jako zbytečná teorie o českém jazyku. Je mi jasný, že i tenhle můj příspěvek obsahuje spoustu chyb, nad kterými by lingvisté chytali hlavu do dlaní.

Mnohem důležitější mi příjde obor literatury a ještě více obor stylistiky

Od základky je to můj nejoblíbenější předmět, vždycky jsem měla radost z psaní diktátů nebo kompozic (i když teď na gymplu se jaksi nelíbí – jak už jsem uváděla). Když někdo udělá gramatickou chybu, tak mě doslova praští do očí a musím to dotyčnému hned říct, aby si to opravil. Místo toho, aby mi poděkovali, tak ještě nadávaj, přitom to dělám pro jejich dobro! Nechci, aby vypadali jako negramotní blbci! No jo, já vím, že tím spoustu lidí rozčiluju, ale nemůžu si pomoct…
(18 let)