Opakovanie chyby po druhom

Takovým lidem v žádném případě nejde o obsah, natož snad smysl pronášeného. Živí se jenom tím, že je je slyšet. Co říkají, je naprosto nepodstatné. Aby jejich snahy nezevšedněly, snaží se hledat nové zdroje slovních laxírek a dávají tím vydělat konstruktérům blábolů v ozvláštněném hávu nesrozumitelnosti vlastních „myšlenek“.

Protože,se říká,že myšlení „bolí“,tak bych se přiklonil k tomu,že je to pouhé bezmyšlenkovité papouškování.Je,bo­hužel,mnohem pohodlnější,op­sat,než vložit vlastní myšlenku.Případný výsměch,nebo ironie,bude vzácností.Navíc,má­lokdo to tak pochopí.

Třeba to není výsměch, ale naopak takt :)
Taky se mi to občas stane, konkrétně si teď vzpomínám na jeden příklad: s kamarádem jsme chatovali v angličtině, přičemž ani jeden z nás není rodilý mluvčí. Kamarád během chatu opakovaně používal výraz „fleight“, přičemž evidentně myslel „flight (=let). Když jsem mu psala odpověď, potřebovala jsem to slůvko použít taky. A teď babo raď: mám napsat "fleight“, i když vím, že to je špatně?! A nebo bych měla radši použít ten správný výraz „flight“?! Nebude to kamarád brát jako provokaci?! Vždyť to je jako bych mu řekla: „Hele, TAK se to píše! Tys to měl blbě!“ :)

Situaci řeším různě, podle situace. Na chybu taktně upozorním jen tehdy, pokud se jedná o chybu faktickou nebo nějak zásadní. Pokud jde o blbinku typu špatný pravopis, to neřeším.
Jedno je mi ale prosti srsti – já tu chybu prostě nedokážu papouškovat jen proto, abych neurazila. Když vím, že je to na 100% špatně, moje svědomí mi tu chybu zopakovat nedovolí :)) Většinou to teda řeším tak, že „jako by se nechumelilo“ napíšu ten tvar, co znám já. Možná se někdy druhá strana dovtípí, možná ne… nevím. Nikdo z nás to nekomentuje, normálně pokračujeme v hovoru. A jak tak kecáme a kecáme, za chvilku se dostaneme od tématu A k tématu X – a na to co bylo před 10 minutami si už nikdo z nás ani nevzpomene.