Avatar uživatele
Justin1

Odkdy máme v genetické výbavě volání o pomoc jako jediné řešení?

Mám pocit, že jiní tvorové mají dostatek instinktů pro to, aby po svém zrození dokázali přežít nebo po zrození potomků dokázali pomoci přežít potomkům, ale u člověka je leccos řešeno jen voláním o pomoc a není řešeno ani to, aby ten, kdo má tu pomoc poskytnout, věděl, co má udělat, aniž by musel řešení složitě vybojovávat. I takové základní věci jako krmení, trávení a dýchání jsou zpočátku koncipovány jako nedostatečně zvládnuté problémy řešené nanejvýš voláním o pomoc. Kašleme instinktivně, ale smrkat se musíme učit, protože jsme na ucpaný nos řešení nedostali. To je nějaký novodobý handicap, nějaká daň za naši civilizační úroveň, nebo jsme to tak měli už v pravěku a mají to tak i jiní tvorové? Jak to lidé zvládali v pravěku, když dnes musíme mít vymoženosti, abychom si pomohli, ale stejně si pomůžeme jenom omezeně?

Zajímavá 0 před 1301 dny Sledovat Nahlásit



Nejlepší odpověď
Avatar uživatele
elkon

Jen bláboly.

0 Nominace Nahlásit

Další odpovědi
Avatar uživatele
paul1

Někde, už nevím kde a kdy jsem slyšel radu ohledně volání o pomoc. Tady prý většina lidí reaguje tak, že uteče, nebo volání ignoruje. Lepší výsledek prý člověk dosáhne voláním: hoří!

0 Nominace Nahlásit


Avatar uživatele
Dochy

Smiř se s tím, že jsme „sociální“ druh (i když často s asociálními jedinci). Naše strategie přežití je spolupráce. Obětovali jsme soběstačnost dětí na úkor vyšší operability rodičů (žena se netahá s příliš velkým břichem o 2–3 měsíce déle).
Mimochodem s ucpaným nosem si člověk poradí. Sice popotahování není úplně ideální řešení, ale ve většině případů pomůže. stejně tak lze dýchat pusou, což zvládne i mimino.

Krmení – na to jsou odkázáni mláďata všech savců.
Trávení – zvládáme sami.
Dýchání – viz výše

Ad volání a krmení – některá mláďata si rodiče přivolávají, jiná čekají potichu aby neupozornila predátora a doufají (koloušci, zajíčci,…)

0 Nominace Nahlásit


Diskuze k otázce

U otázky nebylo diskutováno.

Nový příspěvek