Není negativní lidská vlastnost smířit se s nemocí, kterou má člověk od narození?

Já si myslím, že je dost důležitý aspekt to, jestli si nemocný nemoc nebo handicap uvědomuje či nikoliv, aby se s ní mohl smířit.

Něktěří lidé s handicapem jsou obdivuhodně aktivní a nechtějí být zařazeni ve škatulce „invalida“. Jiní si v ní naopak libují a nesnaží se o nic: mají invalidní důchod, to je výhra! tak co by na věci měnili.

Tak já si myslím, že i ti, co se nevzdali těch snů a něco dělají přece jenom se taky smířili s tou nemocí. Asi určitě se jí nezbavili, takže ji museli příjmout (smířit se s tím), ale navzdory tomu něco dokázali. To znamená, že se smířili s nemocí – s tím, že ji mají, ale nesmířili se svou situací a s tím, aby je nemoc nějak omezovala a něco udělali/dělají – vezmou otěže do svých vlastních rukou, jak se tak říká.
Záleží teda na tom v jakém ohledu se díváme na smířlivost.

Autismus podle mě není až tak na překážku. Je to určitě nepříjemná nemoc, ale člověk s autismem má přece jen mnoho šancí, předpokladů atd. narozdíl od někoho s retardací = protože ti si nemusí uvědomovat, že mají nějakou nemoc, mají snížené iq atd. Autisti jsou oproti různým takovým ve výhodě, je a bylo plno známých a úspěšných autistů. Stejně tak je na tom člověk s bipolární poruchou, adhd, epilepsií atd. Ty nejsou až tak „na překážku,“ teda určitě ne toilik jako některé jiné nemoci.
Proto si myslím, že to taky hodně zavísí i na konkrétní nemoci a na tom jaký ten člověk je (nehledě na nemoc) — jakou měl výchovu, jakou má osobnost,…

Smířlivost samozřejmě nemusí být vždy dobrou vlastností. A mnohdy je spíš na obtíž. Určitě není dobré smířit se se špatnými situacemi (tzn. nedělat nic pro jejich zlepšení). Ničeho přespříliš – ani pokory, ani mírnosti, smířlivosti,… ničeho.

Otázkou není s čím se člověk smířil, hlavní je především to, co vlastně chce. Jestli chce být přínosný společnosti, jestli chce něco dělat, něco dokázat,…

Jinak základní škola je povinná, takže tu samozřejmě navštěvují. Je ale mnoho lidí, kteří netrpí žádnou duševní nemocí a nejsou nijak užiteční společnosti – povaleči, opilci, zloději, různí kriminálníci, feťáci, plno bezdomovců,… a i někteří pracující přispívají opravdu minimálně, jsou konfliktní atd. A nemusí trpět žádnou nemocí a přesto je obtížné s nimi vyjít… věční kritizanti, kteří hleddí jen na své ego atd. ti moc nikomu nepřispívají. Proto to není ani tolik o nemoci, jako spíš o tom jaký člověk je (celkově – jaký má charakter, a vlastnosti – myslím všechny vlastnosti). Na člověka se musíme dívat jako na celek, na souhrn všeho, kým je. Až podle toho hodnotit.

Upravil/a: DoTazatel

No a pak jsou na světě lidé, kteří nejeví snahu se systémem vyjebat. Ale tím se netrap. Člověku, který nezná víc než svá práva, něco podobnýho prostě uteče mezi prsty, to je marný. (/;