Nejlepsi skutek , ktery jste kdy udelali. ? -iv-

Asi to nebyla kdovíjaká zásluha, mě z toho ale hřálo u srdce ještě dlouhou dobu.
Předem se omlouvám, že to bude zase román – když já stručně psát neumím :((

Vracela jsem se tehdy z Prahy, kde jsem byla na koncertě. Poslední noční vlak jsem nestihla, musela jsem nocovat na nádraží. Byl mrazivý listopadový večer, nádraží se v noci na pár hodin zavíralo. Všechny z budovy vyhnali ven: nás cestující, i bezdomovce. Byla jsem celkem nalehko, mrzla jsem. Co chvilku jsem si ve stánku kupovala horký čaj, abych do rána vůbec vydržela.
Pak jsem si všimla dvou bezdomovců. Věk těžko určit, snad kolem 50 let. Nevím, co to bylo, ale cítila jsem k nim cosi jako přátelství. Byli jiní než ostatní… Nesomrovali, neobtěžovali, nekouřili, nechlastali, nebyli sprostí, nevedli oplzlý řeči… Jen se k sobě v koutě choulili a navzájem se snažili zahřát. Bylo mi jich líto, opravdu moc. Aniž bych se jich zeptala, šla jsem jim do stánku koupit párek v rohlíku a horký čaj k tomu. Každýmu, samozřejmě :) Přinesla jsem jim to, oni nechápavě koukali, pak si jídlo vzali. Snad půl hodiny mi děkovali, vděk jim úplně sálal z očí. Takovou vděčnost jsem ještě nikdy předtím neviděla – a myslím, že ani nikdy potom… Když jsem viděla, jak do nich párek padl, zaplatila jsem jim ještě nášup a nechala je v klidu najíst. Po chvilce za mnou jeden z nich přišel a poprosil mě o pomoc. Jeho kamarád prý mrzne, má rozepnutou bundu. Potřeboval by ji zapnout, ale oni to nedokážou: zip byl zaseklý a oni navíc měli mrazem zkroucený prsty. Tak jsem samozřejmě šla, chvilku se s tím mořila..a úplně jsem na sobě cítila pohledy ostatních bezdomovců kolem :D Když se zip podařilo zazipnout, znovu mi děkovali..a ten jeden se dokonce pokusil o úsměv. Moc mu to nešlo, myslím, že život na ulici ho „odnaučil“ smát se :(
Krátce nato se znovu otevíralo nádraží, tak jsem musela jít. Ti dva se se mnou přišli rozloučit (!!) a ještě jednou poděkovali.
Toť vše, celá story :)

Vím, že tento příběh není nijak světoborný, ale mě to opravdu zasáhlo. To setkání mělo kouzlo, který mi v paměti zůstává dodneška. Tehdy jsem pochopila, že není bezdomovec jako bezdomovec…a že i bezdomovci jsou „pořád“ lidi. Naučila jsem se nesoudit.

Tento příběh je pro mě vyjímečný ještě z jednoho důvodu – bylo to poprvý v životě, co jsem něco takovýho udělala. Vždycky jsem byla stydlín, oslovit cizího člověka bylo nad moje síly. Když jsem tam ty dva tehdy viděla, vůbec jsem nepřemýšlela, JAK je oslovit – na svou plachost jsem úplně „zapomněla“. Automaticky jsem šla koupit jídlo, automaticky jsem jim ho přinesla…jako bych podobný samaritánství provozovala denně :)) Co všechno jsem tu noc „dokázala“, jsem si uvědomila až při cestě domů. Vlak kodrcal, já tupě pozorovala ubíhající krajinu…a vzpomínala na ty dva. Mihli se mi životem jenom na chviličku, ale změnili kus mýho já – natrvalo.
Dneska mě jen mrzí jedno – že jsem se s nimi nedala víc do řeči. Zajímalo by mě, jaký asi měli osudy, jaký život vedli dřív a co se jim stalo, že skončili na ulici.
Přála bych jim, aby patřili k té hrstce šťastných, kterým se podařilo vyhrabat se ze dna zpátky nahoru.. Ale z vlastní zkušenosti vím, že je to těžký. HODNĚ těžký. A bez podpory rodiny a kamarádů dokonce (skoro) nemožný :(

PS: Tome, dědoPetře, www, arygnoci i Andělé – máte můj obdiv. Hluboký a upřímný :)

PPS: Dobře, dobře – ty taky, Dr.Axle ;)

Možná nejlepší,pro mne rozhodně nejhorší,když jsem před lety,vytáhl z vody 10 letého kluka,pod kterým se probořil led.Dodnes nechápu,jak jsme to mohli,oba přežít. :)

To opravdu nevím,ale asi když jsem kamarádce zabránil v sebevraždě.Jinak to by museli posoudit jiní.

Neznáme ženě jsem poskytl první pomoc, čímž jsem ji zachránil život.
Byl jsem za to náležitě potrestán (v duchu – každý dobrý skutek musí být spravedlivě potrestán).

Žádný dobrý skutek, nejsem asi ta pravá „charita“. Akorát jsem jako malý děcko přiběhl pro maminku, je-li to dobrý skutek 😁
V hlubokém zahradním bazénu na dešťovou vodu se dole topila ještě mladší sestřenice, byla už vidět jen ruka a díky tomu běžení prej žije. Od tety jsem měl pak slíbený kolo, no a to jsem si koupil až na gymplu z peněz za brigády 😁:-D:-D

Dal jsem život svým dcerám, které mou krev předají dalším generacím, kdy mé ostatní skutky dávno vyblednou s mou smrtí.

Nevím,asi když jsem jako dítě zachránila tonoucí sestřenici na koupališti.Neuměla plavat,měl ji hlídat její bratr,ale neuhlídal.Měla povoleno se pohybovat jen u krajů,ale dostala se dál. Když jsem k ní připlavala,byla v takovém šoku,že mi skočila na hlavu a pro změnu se topila já.Byla tak vystresovaná,že mi furt tahala vlasy pod vodu.Dlouho jsme se přetahovali a když se mi podařilo na chvíli vykouknout z vody,zařvala jsem-pomoooc,Karolina se topííí. Všichni na břehu jen koukali a nikdo nepomohl.Pamatuju se,že až po dlouhé době se mi podařilo jí vláčet za sebou pod vodou a když jsem viděla schůdky,už jsem věděla,že máme vyhráno.
Byly jsme obě v šoku a já nemohla pochopit,jak jsme tak dlouho mohly vydržet pod vodou. Asi u nás byly andělé strážný…:-)