Měly též vaše ztráty a nálezy veselý konec?

No díkybohu měly – protože tou ztrátou i nálezem jsem onehdy byla já sama. Ono ten příběh vlastně nemá ani tak veselý konec, jako spíš ‚jen‘ šťastný :)
Když jsem byla malý capart, naši mě málem ztratili v Olomouci – byl konec 80.let, všechno se pořád ještě špatně shánělo. Ta Olomouc byla rodinným výletem spojeným s lítáním po obchodech a sháněním nedostatkovýho zboží :) Dospěláci se jednu chvilku rozdělili, aby zvládli oběhnout obchodů co nejvíc..a rozdělili si i nás, děcka. Jenže pokud jde o mě, nějak špatně se domluvili: mamka si myslela, že jsem s taťkou nebo strejdou..a ti si zas mysleli, že mě má u sebe mamka.
A já si to přitom mašírovala napříč městem a davy, sama samotinká… Z vyprávění vím, že mi tehdy byly asi 4 roky, ale přesto si na všechno útržkovitě vzpomínám: pořád vidím ty spousty cizích lidí kolem, vybavují se mi jakýsi lampy veřejnýho osvětlení,…pořád cítím to zvláštní úzko a strach, že už naše nikdy neuvidím. Jak jsme se nakonec našli, to už nevím..ale hlavně že našli :)

A pokud jde o mě a moje osobní ztráty…já díkybohu nikdy neztratila nic významnějšího. Snad ‚jenom‘ 1000 kč, co mi na základce naši dali na školní pomůcky..křeč­ka..prstýnek, který mi dala mamka a který dal kdysi taťka jí…a občas taky hlavu pro někoho/něco nedosažitelnýho :)
Peníze se nenašly, křeček se nenašel, prstýnek díkybohu jo…no a tu hlavu průběžně ztrácím a nacházím na střídačku furt :)

Určitě, ale napíši něco o tom co vypravovali chlapi v hospodě.
Na jaře se často nové setí zavlačovalo branami „na tupo“ – to je hroty nahoru a ne do země. Ty brány se musely převážet na valníku, ne jako dnes, že mají svůj pojezdový rám. No jeden na ně po práci zapomněl a potom po měsící byl vyslán aby je jel hledat.
Poprosil kamaráda aby mu pomohl s tehdejším náklaďákem V3S (10 pneumatik a měsíc nových).
Nemohli je v trávě najít, tak se rozhodli, že pojedou domu. oba si couvli do louky aby se otočili. Na náklaďáku propíchal 8 pneumatik, na traktoru všechny. Veselé na tom bylo to, že si nevynadali, ale spolu zasmáli jací jsou pitomci. a potom několik dní opravovali kola přímo na poli.

Ano,shodou okolností se mi to stalo taky na houbách a taky s brýlemi,ale slunečními.Byli jsme na Třech studních,jsou tam v lese rašeliniště,skákala jsem přes potok a noha mi zůstala po koleno zabořená v té rašelině,spadla jsem obličejem k zemi,málem si zlomila 2prsty na noze a brýle mi z hlavy spadly na zem.Strašně to bolelo,tak jsem taktak dolezla na chatu a až druhý den jsem nemohla najít ty moje oblíbené sluneční brýle.Ale vzpomněla jsem si,že mě tam asi spadly,tak jsem našla to místo – asi 1km v lese – a byly tam!Nebylo to teda za rok,ale druhý den.

Tak úsměvný jako Tvůj tento prožitek není, ale je také s brýlemi a od mojí zlaté tchyně: Loni jeli k moři na dovolenou. Přijeli, honem se v hotelu převlékli do plavek, honem honem na pláž, tchán se umístil na lehátko a tchyně se s výkřikem: Už jsem zase tady, moje zlaté moře! vřítila do vln. Bohužel, moře asi nemělo náladu žertovat – nebo že by to bylo mořské vášivě objetí…? Zkrátka hned první vlna jí dala takovou facku, je upadla a zánovní dioptrické brýle za deset tisíc jí zmizely v moři. Přes veškerou snahu je najít – nenávratně. Brýlí litovala, ale nejvíc ji mrzelo, že z výletů po památkách toho moc neměla. Od té doby by bez náhradních brýlí nikam nevyrazila…