Který(é) výrok(y) považujete za nejpřijatelnější a jak ho(je) chápete?

Jakožto spíš samotář souhlasím s kompromisem pana Montaigna. Je pro mě šílenější představa, že bych neustále měla někoho u sebe, než že bych měla žít úplně sama. Oboje by mě dohnalo k zoufalství, ale kdybych byla sama, aspoň bych se v tom zoufalství nemusela ovládat, kontrolovat a brát ohledy / stydět se za svoje zoufalý chování před tím druhým.

A ono se to dá propojit. Pravdu má Aristoteles – ti, co nedovedou být šťastní a spokojení sami se sebou, podle mě těžko dovedou být doopravdy šťastní s někým jiným. Ale zároveň není úplně dobře, aby lidi byli sami; koneckonců chtě nechtě v kolektivu člověk zvládne víc… a i ta spokojenost a štěstí jednoho člověka se pak možná jaksi odrazí a znásobí…

Nejpřijatelnější 1)to co říká Bible.někde jsem slyšel:Samota je krásná, ale musíš mít někoho, komu o ní vyprávíš.

Myslím si, že každý z uvedených výroků, je pravdivý, každý z nich je o něčem jiném.
Že je člověku samotnému smutno, je všeobecně známo.
Pokud si ovšem samotu nevybere dobrovolně sám.
V tom případě, je mu stálá přítomnost lidí na obtíž.
Staré přísloví-„Pomož si a bude ti pomoženo“ zase potvrzují Aristotelova slova.