Když ticho léčí, tak proč se jej všichni tak bojí a pořád mají tendenci něco povídat či pouštět hudbu?

To vážně netuším, NIKDY jsem nechápal takový ten postup „pustím si muziku a začnu se učit“ apod. – vždy jsem bral ticho jako „luxus“, kterého je mi málo dopřáno (a to mám speciálně odhlučněnou ložnici)! Ale je fakt, že u mne všechny podněty nesouvisející s aktuálně vykonávanou činností beru jako rušivé s vyjímkou vlastního brumlání/broukání (když práce jde) či nadávání (když nejde). Zpívat se zpravidla neodvažuji, co kdyby mě někdo zaslechl, platil bych mu odškodné za zdrav. postižení do konce života! ;) :D :D

Jedné věci jsem si ale všiml – ti, kteří takto postupují obvykle nedosahují nějakých závratných výsledků. Možná to souvisí s nějakou kulturně-společenskou potřebou (nebýt sám, člověk je společenský tvor vzešlý ze skupiny/kolek­tivu/tlupy).

To si musí každý nastavit sám. Mám rád ticho, dobře se relaxuje a přemýšlí, když jer co nejméně rušivých podmětů, Hudbu pouštím velmi zřídka.
Neni nad procházku lesem, nejlépe brzy ráno, nebo v podvečer. Nikam nespěchat, jen se tak toulat a dívat se kolem sebe. To na sobě člověk přímo cítí blahodárnost ticha a samoty.

Zřejmě proto, že žijeme v „akční“ době a jak jsem zaslechla od jednoho teenagera: „Ticho je smrt.“ Ne pro mě. 🙂

Mozek je na neustálý zvuk a hluk zvyklý. Dokonce když se uzavřete do speciálně odhlučněné místnosti, kde stěny pohlcují veškeré odrazy váš mozek bude mít za chvíli tendenci nějaké zvuky slyšet přesto, že v místnosti žádné nejsou, například začnete velmi intenzivně slyšet vlastní tlukot srdce, proudění krve a podobně. Mozek je prostě zvyklý na nějaký „bílý šum“, a že ticho léčí je jen taková líbivá fráze, není to zrovna něco podloženého studiemi, co bychom měli brát doslovně 🙂