Je sebevražda odvážný, nebo zbabělý čin?

Já bych řekl, že obojí. Ale především je to čin zoufalý. Odvahu vyžaduje jak postavit se osudu, tak i skoncovat se životem.Šmahem bych sebevraždu neodsuzoval, například v případě nevyléčitelně nemocného a trpícího člověka. V tom případě je to vysvobození.

Záleží na okolnosti – sebevrah myslí v daný okamžik na sebe, považuje to za správné,, že svým odchodem pozůstalým pomůže, nikolliv, že jim ublíží.

Myslím si, že sebevrah není hrdina, ani zbabělec. Je to člověk, který má velké problémy, neví, jak dál.

Sttojí uprostřed tmy – jako by byl v tunelu – hledá cestu ven – být, či nebýt? Na jedné straně nemožnost žít, neradostný život, na druhé straně se problému zbavit … promyšlená volba – skončit zse životem.

.

Záleží na okolnostech.

Záleží od situácie.
1 – hrdina – svojou vedomou smrťou – pomôže svojim nasledovníkom, pozostalým, zabráni väčším škodám a stratám
2 – zbabelec – hľadá únik z danej situácie, myslí na seba

Je to čin člověka který to vždy udělá z nějakého důvodu. Příklad problémy v rodině, zdravotní problémy a další. Samozřejmě se může stát že se například děti omylem zamotají do nějakého provázku a udusí se ale to je sebevražda udělaná nechtěně. Pokud je to tedy chtěná sebevražda, tak je to vždy s důvodem takže je to čin ani né odvážný ani zbabělý spíše je to čin který člověku ukončí všechna jeho utrpení.

Kloním se spíše ke zbabělosti. Zbabělosti postavit se čelem k realitě života. Ale hlavně je to akt nejvyššího zoufalství.

Všichni tady berete pojem „sebevražda“ jen ze dvou úhlů. Ale co sebevražda za účelem sebeobětování se? Zabít se s vědomím, že tím zachráním životy jiných lidí. Například, když vidíte, že někdo stojí na kolejích vlak těsně před ním, skočíte abyste dotyčného smetly ale s vědomím, že to napaří přímo do vás. Nebo mě napadá ještě darování životně důležitých orgánů (např. srdce) někomu blízkému, pokud je to možné. Víte, že se zabijete ale zachráníte tím někomu život. V tomto případě je to odvážný čin. Ovšem zabít se za účelem útěku před dluhy nebo problémy je zbabělství, nebot tím zavaříte svým blízkým. Třeba taková sebevražda, která je provedena díky vážné dlouhodobé nemoci, která je smrtelná a dotyčný si to chce jen ukrátit. To není ani jedno z toho. Řekl bych, že jen osvobození.

Záleží také zda je to obyčejný člověk, nebo neobyčejný, na př. Skopčák generál Paulus si měl před zajetím prohnat kůlku hlavou, rovněž slibotechna ve Varšavské smlouvě soudruh Dubček, který přivedl národ ještě do většího marastu měl provést to samé.

Někdy je to odvaha, někdy pomatení smyslů před řešením problémů

Píšu až mezi posledními – myslím, že tu bylo podstatné řečeno, jen bych chtěl napsat ještě něco ze svých zkušeností a tak trochu i jako pokřtěný věřící.
Co se týče dlouhodobého utrpení v bezvýchodné nemoci, možná bych si uměl představit určitou kombinaci okolností, kdy by se to dalo nechci přímo říct schválit, ale ani ne odsoudit. Sám bych nevěděl, jak bych se zachoval, ale jako věřící pokud bych už opravdu nemohl dál, bych se modlil k dárci života o odchod. Vlastně s tím mám i osobní zkušenost. Ono lze leccos vydržet, brát to jako začínající očistec a pokání. Eventuelně to i obětovat jako modlitbu za hříchy druhých. Ale říká se, že míra trápení, a nemusí ani jít o nemoc, může jít o jiné problémy, tak člověka zbaví orientace, nerozumí tomu.
Chodíval jsem navštěvovat jednoho kněze, trpěl ALS, to člověk postupně ztrácí kontrolu nad svaly, sám nakonec ani nemůže dýchat nebo polykat. On si ještě zavčas vytvořil systém dorozumívání pomocí očí, (ty zůstávají nejdéle schopny pohybu) a zaučil k tomu asistentku. Už tak leží asi 15 let, což se blíží rekordu a pomocí pohybu očí překládá knížky z jiných jazyků – asistentka to odečítá a zapisuje. Nebo i sám píše. Tak si na sebe dokonce vydělá. Ale to je extrémní případ, kdy je člověk sílen vírou.
Několik mých přátel se zabilo v době puberty – nešťastná láska, problémy sexuální, bití od rodičů, nemoc, Tito lidé nemají zkušenost s životním zápasem a v éře materialistické výchovy lehko takto jednají.
Potom jsem znal člověka, pořád dokola mě vyprávěl, že se jeho otec i děd zabili kvůli polnostem. A zanedlouho to udělal i on. Přitom tam z praktického pohledu nešlo o nic. Možná že dědičná zátěž, ale nevylučoval bych působení zlého ducha. Exorcisté říkají, že zlý duch se rád přenáší po generace a sebevraždy jsou jeho oblíbenou strategií.
Určitě lze pochopit, že se třeba voják zastřelí v situaci, kdy by měl padnout do zajetí nějakým nelidům a nebo se navíc ještě bál, že při mučení něco vyzradí a ohrozí další lidi. Život je dar, ale je složitý, nelze lehko odsuzovat. Ale člověk by se měl snažit vydržet co zvládne a k tomu ještě aspoň o polovinu víc.

No tak aby bylo jasno, svět je plný exitů a EKSOT se nemusí cítit tak poslední, protože názor připíšu ještě JÁ. A slušně odpovím otázkou: když máš z něčeho strašný strach, přímo děs, ale nakonec se rozhodneš a vzepřeš se tomu, tak máš odvahu, anebo jsi spíš zbabělec? Chci tím ve své nevědomosti říct, že vlastní akt sebevraždy bude nakonec asi odvážný, protože zabít se vyžaduje odvahu, pokud má tedy aktér všech pět pohromadě. Teď myslím tu praktickou část ubezdušení se. Naopak zbabělost se zřejmě projevuje dávno předtím a to v momentě samotných ÚVAH okolo sebevraždy. Odvážného zřejmě nikdy nenapadnou. A zde vlastně vzniká jakýsi neuvěřitelný paradox- zbabělec, který se úchýlil k sebevraždě, byl natolik odvážný, že ji dotáhl až do hrobu. No, smysl to nedává a sám to nechápu, tudíž nechci kecat, jen dávám volný průběh představivosti a představit si to asi umím, i když logiku to nedává. Ale úplně z vody snad nevařím, někde musí být ten spouštěč a proto vždycinky říkám „dávej bacha na svý myšlenky, stanou se tvým osudem.“ ;)