Je mama hotel spíše užitečnou tradicí, neb spíše trnem v oku nehorázných sobců?

To je novodobý, převzatý výraz, který je chápán spíš pejorativně. U nás není tradicí. Je potřeba odlišovat od vícegeneračního bydlení. Jedinci, kteří nebyli schopni včas založit rodinu, byli vždy znevýhodňováni. V minulosti dědictvím, ještě za socializmu velmi citelně. V současnosti význam rodiny a manželství upadá, takže lze očekávat, že dětí, žijících v mama hotelu, bude přibývat.

Neschopnost, či lenost, postavit se na vlastní nohy.

Upravil/a: elkon

Mamahotel, je v obecném povědomí „příživa z vypočítavosti, pohodlnosti“ dospělé ratolesti (nejčastěji syna) – dospělá pijavice 😉 Neochota postavit se na vlastní nohy.
Tedy spíše, tebou uvedená, druhá varianta.
Soužití generací, je dnes spíše otázka sociální nutnosti (nedostatek dinancí, nedostupnost bydlení, dříve, zejména na venkově zvyk a samozřejmost)­.Nucená nebo dobrovolná symbióza. 😉

Upravil/a: da ny

Nevím, jak přesně to brát. Podle mě je to vágní pojem, za kterým se skrývají komplexní příčiny a situace. Samotný pojem nemusí být zcela jednoznačný, což tomu nepomáhá.

Zpravidla je to označení pro plnoletého potomka, který stále bydlí u rodičů a neosamostatnil se. Často pro chlapce (ale žijí tak i dívky). Pak jsou tu docela důležité nuance, jakože buď jen žije u rodičů (ale jinak žije a pracuje normálně) anebo dále že zároveň nepřispívá a nepomáhá s domácností apod. Statistiky často pracují s tím prvním obecně, popis tohoto pojmu však spíš naráží na to druhé…
Má to své příčiny a je to i odraz problémů společnosti. Ideologie a jejich vliv, deprivace, vztahové problémy, nesamostatnost a nevyspělost dána výchovou a vzděláním, zmatení atd. ze světa (vnitřní), pohodlnost, otázka nákladů, samota, obavy, apod. Na druhou stranu i samotní rodiče bývají někdy na vině a chtějí potomka v domě udržet.

Nicméně tomu není tak dávno, co celé rodiny žily v jednom domě, dokonce přes generace. vlastně to bylo docela běžné od pravěku do cca novověku. A ještě v nedávné době (nebo i dnes), kdy už si dospělí potomci (zejména dcery) třeba našly partnery, tak se velmi často přestěhovaly co nejblíže rodičům a klidně do domu vedle anebo si větší patrový dům rozdělili podle pater. Taky to nebylo nic zvlášního a nic z toho se neoznačovalo jako „mama hotel“ (moderní označení). Nutno říci, že to nemívá jen negativní přičiny a dopady, ale je tam i snaha ušetřit, zvládnout náklady, postarat se o dům, postarat se o stárnoucí rodiče (nebo i prarodiče).

Moderní člověk (moderní společnost) de facto zničil většinu těch hlavních hodnot a smyslů, na kterých stále předmoderní (přirozená) společnost. Ctnosti a hodnoty, víru, morálku, kvality, mystiku, duchovnost a jejich odpovědi i roli, přirozenost, řád, smysl života v jeho žití, reprodukci a rodinném životě ve společnosti – moderní společnost to vše vzala a prostě to vesměs zahodila; povýšila materialismus a ideologické zkratky na dogma, v podstatě jakýkoli vyšší (nebo přirozený) smysl odsoudila a začala uctívat hmotu, peníze a zisk (v dost nepřirozeném prostředí a životě), kde se množství lidí ptá ve své depresi, zklamání a hyperindividu­alistické (a hyperkonzumní) samotě a zklamání: „co je tedy vlastně smyslem života?, musí to být přece něco víc než jen pracovat a platit účty..?!“ Což je paradoxní, protože moderní člověk v podstatě zabil přirozenost (vč. práva), tradiční hodnoty a smysl života, a teď se ptá, co je smysl života a že to nemohou být jen peníze a bezduchá hmota, a osamělý depresivní člověk hledá své místo ve světě – který rozbil ideologiemi a „moderností“ a své místo tedy ztratil, protože se odcizil (přirozenosti, světu, smyslu života, hodnotám atd).

S pýchou se zbořily všechny staré „majáky“ (tradici, víru, rodinnou soudržnost, přirozený řád), které lidstvu po tisíciletí dávaly pevnou půdu pod nohama. Nahrazeno domněle vědou, technologiemi a relativním (hmotným) blahobytem. Výsledkem je však osamělý člověk, který má sice chytrý telefon (a jiné hmotné vymoženosti a zajištění), ale trpí existenciální prázdnotou a psych. problémy. Moderní materialismus lidem namluvil, že smyslem života je produkovat a spotřebovávat, což je samozřejmě hloupost. I když „úspěšný“ člověk dosáhne materiálního vrcholu (má auto, dům, kariéru, fin. zajištění), najednou zjistí, že jeho vnitřní svět je prázdný. Zrušily se širší rodiny a organické sousedské komunity. Místo toho žijeme v atomizovaných bublinách s domnělou svobodu/volností. Předmoderní člověk věděl, proč žije: jeho smyslem bylo pokračování rodu, péče o půdu, služba komunitě a směřování k tomu, co ho přesahovalo (Bůh, příroda, duchovní nebo vyšší řád). V moderní poslečnosti lidská sounáležitost a sdílený osud nejsou samozřejmostí – spíše je to nastaveno proti tomu. Lidstvo se biologicky (fyzicky i mentálně) vyvíjelo miliony let pro život v přírodě, v pohybu, v úzkém kruhu blízkých lidí. Industrializovaný svět nás zavřel do umělého prostředí, odtrhl nás od přirozenosti a nutí žít v neustálém stresu, tlaku a (fin.) konkurenci.
Lenost, obavy, deprese, úzkosti a vyhoření nejsou „selháním“ jednotlivců. Je to přirozená reakce lidské bytosti na hluboce nepřirozené prostředí, které jsme si sami vytvořili. Člověk se odcizil své biologické a duchovní podstatě. Moderní člověk, který se vysmál tradicím a mystice jako „středověkému tmářství“, dnes zoufale hledá náhražky… Masové navštěvy kurzů mindfulness, knížky o východní spiritualitě, hledání „únik z matrixu“, psychedelika nebo rovnou drogy atd. Největší paradox je, že zkoušíme složitě vědecky-technologicky rekonstruovat to, co naši předkové měli zdarma a přirozeně – vnitřní klid, vědomí smyslu a pevné lidské vztahy.
Zničili jsme dům, abychom z jeho cihel postavili továrnu, a teď v té továrně pláčeme, že nemáme kde bydlet.

Moderní lidstvo si plete technologickou vyspělost s civilizační zralostí a velikostí. Jsme jako dítě, které dostalo do ruky nabitou zbraň; máme obrovskou moc ničivých technologií, ale morální a duchovní kapacitu batolete. Samotná technologie – nebo vědění a vyspělá zbraň, jak třeba zničit Zemi nebo Slunce – samozřejmě není znakem pokroku a neslouží k lepší civilizaci. Je to zveličený případ, ale takto obecně lze přistupovat k technologiím a jejich roli, kdy se nástroje mění za cíle nebo se zaměňují s hodnotami.

Upravil/a: TEDD¥