Jdete ve šlépějích svých rodičů?

Ano i ne. Povahou jsem hodně po nestandardní německé babičce a zájmy ( snad i trochu talentu) mám po tatínkovi, který byl výtvarník, živil se jako keramik, později byl zaměstnán jako výtvarník v divadle a ještě později ředitel toho divadla. Od maminky jsem se odkutálela daleko, jsme každá jiná, ale tolerujeme se. Bratr jí to snad vynahrazuje a někteří moji bývalí manželé také.

Ne, nejdu a v něčem je to docela škoda. Rodiče uměli každý několik cizích jazyků, kdežto já jsem ráda za ten rodný. Je ale pravda, že co jsem doma neopravila já, to nebylo. Tak je to až do současnosti, ale už opravuji jen pro sebe. Nejvíc jsem využila v životě organizační talent a ten mám nejspíš po mamince, jenže ta ho bohužel využila jen málo.

Nejdu v jejich šlépějích, ale podobu především s matkou nelze zapřít. Především tu povahovou.

Genetika je tak silná,že nevěřím, že by se to nepoznalo. Ve vzhledu, vlastnostech, postojích, charakteru. Minimálně z 50% tam musí být shoda. Výchova tak velký potenciál nemá, ale i tam by alespoň 15 % mělo být dohledatelných. Je pravda, že to musí posoudit třetí osoba. Sám se obvykle každý špatně analyzuje. A dost často se i brání být kopií. Dnes se vidím jako 99% podoba rodičů, a to jsem se celý život snažil odlišovat. Počítejte s tím, že asi každý osmý není dítětem svého otce. A někdo ani matky. Těch omylů v porodnicích bylo vice, než se přiznává. Práce a náplň života se srovnávat nedá, je jiná doba.

Ne, v patnácti jsem odešel do světa za vzděláním a od té doby se k rodičům fyzicky vracel občas a duševně už vůbec ne. Tvrdý internátní režim na střední škole mě přinutil řídit se vlastním rozumem a jít svojí cestou, byť za cenu chyb a omylů. Jak ve stáří pomalu senilním, mám občas výčitky, že jsem se někdy měl, či mohl chovat jinak, ale z celkového hlediska ve svém konání i po létech hrubky nenacházím. A pokud na mne padne depka, vždy najdu oporu u svojí stálice, která je mojí paní a partnerkou téměř čtyřicet let.

Hezky něco od táty a něco od mámy. Hodně lidí nám říká, že jsme si s mamkou vzhledově podobné, i když samy nevíme čím, ale asi krátkými vlasy, brýlemi a úsměvem. Co se týče chování, tak po ní mám asi nějaké to chování k opačnému pohlaví, k čemuž ona říká, že jsem na ně snad ještě drsnější než ona :D Po tátovi mám prej xichty, odsekávání a další radosti. Po obou mám určitě cit pro umění – kreslení, hudba, kritika, čtení a černý, mnohdy až cynický humor. Myslím, že za pár let se třeba ještě něco pěkného projeví, co třeba umí oni a já ne. Můžu říct, že jsem se sebou celkem spokojená, ale jedna jediná věc mě netěší – mamka vždycky měla spoustu kamarádů a kamarádek, kteří si ji vážili, táta od sebe lidi spíš odrazoval. A navíc je jiná doba, tudíž se upřednostňují vlastnosti extrovertů a pro melancholické introverty, jako jsem já, tu pomalu není místo… :(

Ve šlépějích otce určitě ne. Coby učitel spíše ve šlépějích matky, ona však s touto profesí začala až později a úplně v jiném oboru ;{)>

Ne , určitě nejdu a jsem za to i ráda.
Doplňuji:
A jak jsi na tom ty Damiano? Pokud nám to sdělíš?????

Upravil/a: hanulka11

Jsem uplně jiný, někdy se zkrátka nezdaří.

Jsem dcera své matky..
Ale jak s oblibou říkám jsem po tatínkovi 🙂

Ne. Jako „jablko“ jsem se zakutálela pěkně daleko. Také uznávám jiné životní priority, mám jiné názory. Hlavně srovnání s matkou pokulhává. Té jsem možná podobná, ale povahově jsme hodně rozdílné. S tatínkem bude srovnávání hodně těžké, protože zemřel skoro před třiceti lety a já si ho pamatuji pouze jako člověka velmi moudrého a spolehlivého.

Bojím se, že jo…

Vzhledově rozhodně ano, ale stejných povahových rysů moc ne… Jsem taková zlatá střední cesta.

Ne ,podobný rodičům moc nejsem,ať už prací či vzhledem.Leda tak vzděláním.

ne jdu svou vlastní cestou ;)

Dřív nám s mámou říkali, že jsme sestry. Vizuální podoba se rozhodně nezapře, povahová taky. Ale je to spíš volná variace na téma.