Jaký čich vlastně mají ptáci?

https://www.sci­entificamerican­.com/article/fact-or-fiction-birds-abandon-young-at-human-touch/

„Podle folklóru ptáci odmítnou svá vejce i mláďata, pokud se jich lidé byť jen dotknou. …
Mýtus vychází z přesvědčení, že ptáci dokáží rozpoznat lidský pach. Ve skutečnosti mají ptáci relativně malé a jednoduché čichové nervy, které omezují jejich čich. Existuje jen velmi málo ptáků s mimořádným čichem a ti představují specializované adaptace. Například krůty přitahuje methylmerkaptan, plyn vznikající rozkladem organické hmoty (a přidávaný do zemního plynu, aby nepříjemně zapáchal), zatímco špačci dokáží v vegetaci rozpoznat insekticidní sloučeniny, které používají k ochraně svých hnízd před hmyzem. Přesto čich žádného ptáka není na lidský pach naladěn.
Přesto existuje dobrý důvod, proč nehrát si s obsazeným hnízdem. „Faktem je, že ptáci neopouštějí svá mláďata v reakci na dotek, [ale] opustí [svá mláďata a hnízdo] v reakci na vyrušení“, vysvětluje biolog Thomas E. Martin z Univerzity v Montaně " …
„Divoká zvířata si obecně na svá mláďata vytvářejí pouto a hned je neopouštějí,“ vysvětluje Laura Simonová, terénní ředitelka Programu pro městskou divokou zvěř v Humane Society of the United States.
Většina tvorů ve skutečnosti nachází mimořádné způsoby, jak zajistit přežití svých mláďat. Kosatky a kachny předstírají zlomené křídlo, aby odlákaly predátora od svých mláďat, a mývalové a veverky lesní rychle přesunou své potomstvo na chráněnější pastviny, když se kolem nich plíží potenciální hrozba.
Divocí králíci jsou výjimkou z tohoto pravidla. „Zdá se, že tato zvířata jsou nejcitlivější na lidské a jiné pachy. Jsou to prchaví a velmi stresující druhy,“ říká Simon. „Divocí králíci někdy opustí své hnízdo, když je velmi narušeno, například když ho přejede sekačka na trávu nebo se do něj dostane kočka.“
…
Závěr: „Divoká zvířata by zjevně měla být co nejvíce ponechána v klidu. Obecným pravidlem po nalezení ptáče nebo jakéhokoli zvířecího mláděte na zemi je jednoduše nechat je na pokoji. Nejčastěji to rodiče sledují z dálky. Pokud se však najde na zemi neopeřené ptáče a hnízdo je snadno dosažitelné, lze ho bez újmy vrátit. Rodiče ho přivítají zpět s otevřenými křídly.“

U ptáků se nic takového obvykle neříká. Nevím o žádném, pro kterého by tohle bylo kritické. Je to pokud vím problém hlavně pro srny a zajíce.

Zapiš se do základní školy.

Nelze odpovědět, na obecnou, nekonkrétní otázku.!
Některé druhy ptactva se orientují, hlavně pomocí sluchu a zraku. Jiní, zejména, podle čichu.
Ptáci, někteří, jsou celkem slušně, vybavení čichovými schopnostmi. Můžeš si vyhledat konkrétní druhy ptactva. Pročíst si vše, o jejich biologii, schopnostech, a životě. Jiní mají čich slabý.
Někteří mrchožrouti, cítí na stovky metrů, až kilometry 😉
To riziko, hrozí u savců, že rodiče, mládě opustí.
😉 Zajdi do knihovny a počti si (nebo na internetu), mívají tam i učebnice.

Upravil/a: da ny

Obvykle dost dobrý. Ale je to celá třída obratlovců. Samotných druhů je přes deset tisíc… Někteří mají čich horší nebo se na něj nespoléhají.

To s tím saháním na vejce anebo ptačí mláďata je mýtus. Snad to někteří berou i vážně, ale u nás se vědělo, že to není pravda (tak to asi mají na spoustě místech). Lidský pach pro ptáky není spouštěčem k opuštění hnízda. Obvykle se to říkalo dětem, aby vejce nepočinily, aby nevyhledávaly ptačí hnízda a nechaly je na pokoji. Někteří lidé tomu věřit nepřestali, protože jim nikdo neřekl, že je to jen „odstrašení“ pro děti.

Děti jsou často zlobivé anebo nešikovné. Též častý kontakt s ptáky a narušování jejich hnízdění, by je mohlo vyhnat. Ptáci jsou citliví na rušení. Částečná pravda v tom je, ale netýká se pachu ani opuštění mláďat; jde spíš o dlouhodobé hledisko a stres těch ptáků, který by je pro příště odradil. Pro dospělé je snazší dětem říct jednoduchou, děsivou lež o opuštění mláďat, než jim složitě vysvětlovat biologické souvislosti. I takto vznikají mýty a lidové báchorky, když se novým generacím později nevysvětlí, že se jim v dětství něco zjednodušovalo…

Dnes možná skoro zbytečné, vzhledem k období urbanizace a nynější suburbanizaci a k tomu, jak málo si dnešní děti hrají venku. Ale zase to není tak černobílé, i když si nové generace postupně hrají méně než předchozí, což se pomalu ale jistě stupňuje.

Upravil/a: TEDD¥