Jaká je první věc či událost, kterou si ze svého života pamatujete? A víte, kolik vám tehdy bylo?

Někde jsem četla či slyšela v TV, že si zpravidla nepamatujeme své zážitky z dětství, které se udály do 3 let, někdy až do 5 let.

Jaká věc? Źádná mimořádná, jinak soukromé zážitky, které nejsou určené pro jiné uši.

Která událost či věc?. Dostala jsem novou panenku, když jsem chodila do školky Nosila jsem ji s sebou. Hráli jsem si na hřišti, panenku jsem odložila. to byla chyba. Nevzpomínám přesně, jak se to stalo, ale některý kluk na ni šlápl nebo na ni něco hodil a rozbil jí hlavu.
.

Upravil/a: quentos

Bylo mi 3 roky a 2 měsíce, chtěl jsem autíčko, se kterým si hrál bratr. Pamatuji si fotografie dědy v babiččině bytě. Už ve školce začala šikana a odmítání od ostatních. Ve školce mi bylo jednou tak zle, že jsem nestihl doběhnout na záchod a hned ze dveří vychovatelské místnosti jsem namířil svůj oběd do místnosti toalet, bohužel na toaletu jsem to nestihl. Jo, vychovatelka mi měla věřit, že bych oběd neměl. (Přiznávám, že je mi špatně jsem možná nesdělil, ale že nechci oběd dost jasně.) V první třídě jsem docházel jako poslední (ostatní se nějak moc těšili a byli ve třídě už značně brzy) – přisedl jsem si do druhé lavice (od tabule) uprostřed k dívce, nemyslel jsem už na trable ve školce. Dívka prohlásila: „Fuj, to si myslíš, že budu sedět s takovým ubožákem?“ A odsedla si jinam – k dívce. Jména si, pravda, nepamatují, „zpívánky“ a další hodiny naopak docela živě. Na obličeje jsem neměl nikdy paměť. Už nikdy jsem si k někomu ve škole nepřisedal – jen z donucení dospělého. Šikana pokračovala dalších 13–14 let … Bohužel na střední se mnou šel i spolužák, jenž se mne nevím proč snažil zničit. Na veřejných místech si ke mně lidé přisedají jen vzácně – pro všechny jsem pořád nějak odpudivý. Ono od počátku jsem nechápal princip hry a jak si mohou ostatní děti hrát na vojáčky a kdo ví co. První roky jsem to zkoušel, ale nakonec mi došlo, že asi nemám emoce a empatii. Sociopatii a pravděpodobný autistmus mi konstatovali až na střední – těsně před maturitou, na kterou jsem poprvé ve školství dostal nějaké úlevy. (Na dysgrafii a ADHD přesněji.) Nemám přesně biografickou paměť, ale určitě je mimořádná, jelikož si pamatuji staré zdrojové kódy a v práci lidem odpovídám k jejich úlohám, které jsem koutkem kdysi zaslechl. Ostatně takto jsem se učil ve škole – dělal si vždy své a jen koutkem dával pozor na výklad – z výkladu jsem byl sto mít jedničky a dvojky. Nikdy jsem nepsal postupy, vždy mi došly všechny výsledky … Dle MENSA IQ něco kolem 129–137 (různé roky), ale dle psycholožky asi vyšší, jelikož jsem se nesoustředil kvůli ADHD …

Neopatrně jsem se přiblížil zezadu k sousedovic psu a nechtěně mu přišlápl ocas. Lekl se a kousl mne do brady, naštěstí jen tak jemně. Byly mi prý 4 roky.

Upravil/a: paul1

Byl mi rok nebo dva. Spal jsem v takové té dřevěné postýlce, která měla kolem sebe zábrany. Já měl jít spát, ale nechtělo se mi, takže když rodiče zasnuli a odešli, tak jsem postýlku přelezl. Ale spadl jsem na hlavu a museli jsme jet k doktorovi. Naštěstí mi nic nebylo, ale od té doby jsem Gus_Fring. :D

Pamatuji si, že jsem jel kočárkem se sestrou a myslím, že mi byli tři.

Díval jsem se s hlavou přitisklou ke stolu a na opačném konci stolu (na délku) jsem uviděl sedět dědečka. Byl jsem při tom dost našponovaný, abych přes hranu stolu uviděl a měl jsem radost, že se to povedlo. Díky za dotaz, přimělo mě to k menší rekonstrukci: stůl je vysoký 80 cm. Podle tabulek jsem ve 2 letech měřil okolo 90 cm (patřil jsem od dětství k těm vyšším). Takže jestliže jsem se musel šponovat, nemohl jsem mít oči výš než 80 cm. Navíc dědeček měl hlavu nejmíň 0,5 m nad stolem, takže jsem nutně nemusel mít oči 80 cm vysoko. Takže mě bylo míň než 2, možná 1,5 roku. Někteří lidé jsou ranější, např. vizionářka z Fatimy, sestra Lúcia dos Santos měla spousty vzpomínek už z 1 roku, některé asi i dřív.

Pamatuji si, jak se mi narodil brácha, byly mi 4 roky a brečel jsem, že se narodil tak malej a že si s ním nemůžu chodit ven hrát.