Jak to, že někdo má žaludek silnější a někdo slabší?

„Obraz“ mi nevadí…Můžu se dívat na řezáni hlav,autonehody nebo vytažení těla z vody po 3 týdnech.Když někdo mluví vyloženě o hovně a já u toho jím taky mi to nevadí…Jediné co mi vadí v jisté stupnici jsou pachy.Nedokázal bych se najíst při smradu 3 týdeního utopence.Já krev beru jako přirozenou a proto mi nevadí…A citlivky upřímě nemusím

na jatkách určitě ne, protože bych nedokázala zabít zvíře, ale porcovat by mi ho nevadilo…s kaprem (manžel ho musí ovšem klepnout) to dělám každý rok…ppostě někdo „cimprlich“ a nemůže za to a někdo ne…je to stejné, jako když se někdo bojí hadů, myší, nebo pavouků…taky nechápu proč…

Krev ve filmech mi nevadí,ale jak u kterých filmů,že jo;ovšem vyvstává otázka,jak bych krev snášela v reálu.Krev z malého zranění není tak hrozná a malá zranění nás provázejí celý život,ale dál?No nevím,jak bych se tvářila.

Mě víceméně nevadí autonehody a různé taková zranění, když si na základce jeden klučina rozbil hlavu, bral jsem to jako zpestření výuky, ovšem třeba těch pavouků se štítím a každý večer kontroluji, jestli mi nějaká havěť nenalezla do postele. Připisoval bych to prioritám, nebo ještě lépe, hodnotám dotyčných. Poté ovšem se také lze otrkat, chirurg či řezník to také poprvé nebral jako naprosto normální věc, jako po deseti letech praxe, stejně, jako třeba voják.

Podle mne toto nesouvisí se žaludkem,
ale s psychickou odolností.

Myslím, že je to stejné jako když má někdo blond vlasy a někdo tmavé, prostě to má každý jinak. Já ale bych třeba na jatkách rozhodně pracovat nemohla – trávila bych asi víc času na toaletě zvracením než při práci.