Jak řešíte boj duše s tělem?

Nenechat je bojovat. U mě je duše a tělo v míru. 🙂

jak kdy. Někdy vyhraje duše, jindy tělo.
Čokoláda a škodlivá? Odkdy?! Nemáte-li na mysli náhražky čokolády, které si na ni jen hrají, čokoláda vždy byla, je a bude zdravá – zdrojem hořčíku a dalších látek.

Jde to špatně. Ale když se tělo a zejména ruce pořádně zaměstnají a navíc je člověk daleko od zdrojů pokušení tak to lze snáze. Myslím třeba práce na zahrádce, v lese no prostě kdekoliv větší fyzickou zátěž. Nejrychleji a nejsnáze lze prohrát u televize, když si ve filmu hlavní aktéři vychutnávají dobrou večeři, nebo prostě nějakou baštu. To jsou všechny zdroje moc blízko (lednice, špíže) a velice rychle se prohrává.

Já asi nerozumím otázce. Nechápu proč bych měl mít pocit že jsem slaboch kvůli tomu že jsem si dal čokoládu..

Neřeším…
Hřeším vědomě, rád a s chutí.

Od 1.3.2005 neřeším.

ono sa to asi vyrazne odlisuje podla toho co je predmetom boja, ja som sladkosti nahradil medom, v obchode sa vyhybam oddeleniu so sladkostami a ked tam uz zavitam tak kupim kvalitnu cokoladu. Obcas samozrejme zhresim, ale telo si odvyka a uz zdaleka nemam taku chut na sladke ako kedysi.

Nijak.
Vyberu si vždycky to, co je pro mne
v tu kterou chvíli přijatelnější nebo příjemnější.

Duše a tělo budou mít čas k hádce, až tu nebudu…

Viz krásnou moravskou píseň (spíše baladu)
„Kdo se v pátek roznemůže“.
Lidově se jako označení používá spíše část refrénu
(Hádala se duše s tělem).
Úžasně ji nazpíval Jaroslav Hutka.

No… Dávat na roveň smrduté cigáro s čokoládou je na mě přes čáru, ale pokud ti jde JEN o pocit porušit zakázané… Zásadně se řídím tím, že nic se nemá přehánět, ale rozhodně se člověk nemá v ničem omezovat. Všeho s mírou a pak není problém.
(Hovořím ale o věcech, které nejsou zdraví škodlivé, takže alkohol, drogy a cigarety mezi to, co si v klidu a s radostí dopřeji, fakt nepočítám. To pro mě neexistuje.)
Tělo si vždy řekne, na co má chuť a mělo by se poslechnout. Znám případ, kdy žena, u níž bylo podezření na onkologické onemocnění a byly i nějaké ty špatné výsledky, a která nikdy neměla extra ráda zeleninu, dostala neodolatelnou chuť na hlávkový sálat. Ale opravdu velkou chut´, aniž by tušila proč. Spořádala na posezení čtyři hlávky, večer zase… Jedla i běžné jídlo, ale salát si připravovala stále častěji. Tak to šlo nějakou dobu. Poté šla znovu na testy a ukázalo se, že hodnoty jsou v pořádku. V salátu bylo zkrátka „něco“, co její tělo potřebovalo, aby si od nemoci samo pomohlo.
Toto běžně funguje u zvířat, tak myslím, že není špatné začít – spíš než reklamu na nový supr jogurt napěchovaný éčky, poslouchat své tělo.