Jak reagujeme na vozíčkáře

já se o přirozené chování k nim tedy snažím – už proto, že vím, že nesnášejí, když je někdo lituje. Pokud jde o neznámé vozíčkáře – nezdravím, proč taky; jak říkáte, neznámého „nevozíčkáře“ by člověk taky nezdravil. Měl jsem zvláštní zkušenost bve scrabble klubu a na turnajích. Do klubu k nám dojížděla jedna vozíčkářka – mj. někdejší mistryně Evropy ve stolním tenise – , jenže rozpačitost, kterou člověk v její přítomnosti vší silou potlačoval, ani nebyla způspbena tím vozíkem, jako spíše její krásou. Takže jen doufám, že si to nevykládá jinak… na turnaj nedávno taky jeden přijel a o přirozenost jsme se všichni snažili natolik, že si troufám říct, že nějaká umělá nepřirozená atmosféra nevládla, a to ani když vyšlo najevo, že v průběhu partií potřebuje asistenta.

Myslím, že bychom se měli chovat stejně jako ke běžným lidem. Mám postiženého staršího bratra, už od svých 2–3 let je v Opavě v ústavu. Má se tam dobře a je šťastný. Vždycky, když vidím někoho jít s postiženým dítětem, snažím se na to nereagovat (i když podvědomě na to celou doby myslím, že tam je někdo takový, s tím se nic nedá udělat). My, kdybychom si ho brali domů nebo na vycházku, taky by nám asi nebylo příjemné, kdyby na to nějak ostatní lidé reagovali.

Já s tímto nemám žádný problém,mezi známými mám minimálně 8 vozíčkářů a nemohu říci,že bych se k nim choval jinak,než ke zdravím lidem,jelikož se známe,tak pokud se to hodí klidně dáme spolu řeč,mluvíme o čem koliv,co nás napadne,nikdy by mně nenapadlo nějakým způsobem je litovat nebo se jich vyptávat na jejich nemoc,zdraví atd.Ano taky se stane,že začnou o sobě hovořit sami,tak se vždy snažím citlivě zavést řeč na něco jiného,opravdu nemám problém se chovat absolutně přirozeně,nemám rád faleš,křivárnu a lež,tak asi z toho to pramení.

Taky mám známého na vozíku.Má postižené i ruce.Takže mu třeba placení v restauraci dělá potíže.Známe se už 20 let.Dnes se s ním bavím úplně stejně,jako s každým jiným známým.Ale, když jsem se s ním seznamila,měla jsem problém,kam se dívat a nebo jestli mu mám nabídnout pomoc,abych ho neurazila.Je i rozdíl mezi těmi,kteří jsou na vozíku od narození a těmi,kteří se na něj dostali po úrazu a dříve chodili.

Úplně normálně. Potkala jsem jich v životě (díky jedné své známé vozíčkářce) tolik, že mi setkání s nimi nečinívětší potíže.
Ačkoliv, jsou případy, kdy záleží na vadě či nemoci, která je na vozík upoutala. Na myopatii mi před lety zemřela kamarádka a přiznávám, že setkání s myopatikem, ve mě trochu rozpaky vyvolává.

Ještě pro ilustraci,oddával nás farář (metodistický)- vozíčkář ;)

zareagoval bych o nevidomých: můžeme jim říct?

• jé, jsem tě tak dlouho neviděl..
• promintě, jsem vás neviděl (a tak do vás strčil)..
• jestli tam půjdeme? no uvidíme…
• to jste měla vidět…

já jsem byl poučen: chovat se normálně, neomlouvat se za takové spojení a naopak, klidně ho použít… prostě se chovat normálně..ani ne přehnaně pomáhat,…