Jak nalozite se sverenym tajemstvim ikdyz o tom sami pochybujete?

U mne je jako v hrobě .Ale svá tajemství nikomu nesvěřuji.

Řídím se heslem že mlčeti je zlato.Když se mi někdo svěřuje,vkládá do mne důvěru a tu nemohu zradit.

Tajemství přátel jsou u mne v bezpečí. A do jejich důvěrných záležitostí a vztahů podle možnosti nezasahuji. Jsem vrba.

Jak začne věta –nikomu to neříkej– hned upaluju nejsem zvědavá na něčí hořekovaní.
Není to votom že sou mi lidi u p…ele ale nestojím o nepříjemnosti
něco se provalí a voheň na střeše díky nechci :D

U mě se to díky profesi tak nějak předpokládá, že ta tajemství nevykecám (alespoň ne se jménem a adresou dotyčného:-))).
Ale vážně… možná i proto jsem si toto povolání vybrala, protože vím, že důvěru druhých nezklamu. Nepotřebuji, aby mě někdo upozorňoval, abych „nemluvila“, mám to nějak samo sebou. Co si svěříme – to je mezi námi a hotovo. A také – nesnáším drby. Jen když je někdo všivák a chce se mnou dělat proti někomu komplot – nevidím důvod, proč s ním něco tutlat. Ne, že bych ho bonzovala, ale taktně ho upozorním, že kout pikle spolu my dva tedy nebudeme. Také zabírá pasivní rezistence.
Ale jestli myslíš případ, že se někdo svěří s něčím pochybným, špatným (stává se mi často), tak spíš hledá sám způsob jak se toho zbavit a ode mě chce pomoc. Někdy je ale důležité zapojit do toho „tajemství“ někoho dalšího. Partnera, rodinu, občas bohužel i Policii nebo kolegu psychiatra. Tady už jde o pomoc nemocnému člověku. Ale nevím, jestli se ptáš přímo na tuto záležitost.