Jak je to s těmi památkáři, nebudeme kvůli nim při rekonstrukcích pražských baráků muset umírat?

Už jen na postu vedoucího na stavbách v řízení směrem nahoru můžeme potkat čecha. Jinak v nejtěžších pracech ми теж тут z Ukrájina. Lze těžce, za úplatu mrtvých dělníků spolu s koncesionářskými poplatky sdělit do rozhlasových zpráv, že se zřítil dům? To se potom řekne rychle a dobře. A kdo bude vinen? Přijede paní primátorka Knáová čekat francouzského prezidenta M*krona s průvodem věnců aby spolu odsoudili v 5 minutách tuto událost řečením, které se pak slyší v rádiu? Je vůbec natolik nedůležité nezabývat se pouhou lidskou křehkostí podobné konstrukce jakou má sklenice, včela, myš, květ? Že jsme rozbytní? Není jasné, že čím starší domy zařazené do historického plánu, tím hrozí okamžitý sesuv, zborcení všeho i se stropy? A to valí dolů i s těly, tam není kam utíkat.
Památkáři se štítí plastů, nových technologií v centru Prahy. Přesto se stane, že se starý dům musí rekonstruovat a bohužel, spadnout, rozpadnout se.
Tím chci upozornit na nový trend dovážení pracovníků z Východu. Česku schází přes …oni to číslo řeknou přesněji… 400 000? Jak a koho upozornit na co? Aby se zde dělníci nezabezpečili finančně, nezdokonalili, ale aby zde museli umřít, i když by kvůli tomu nemuseli jezdit tak daleko a přes polské hranice. Dům prostě spadne, to tvá pár vteřin, pak je kolem prach.
Tuto otázku já věnuji mému kolegovi Koljovi, který na tom baráku zahynul.