I to patri k zivotu.

Na to se těžko odpovídá, každý člověk je osobnost a vyžaduje jiný přístup. Někdy ani sestry a lékaři s dlouholetou praxi, to nedokážou odhadnout.
Nás ve škole učili, že jim to nemáme dávat najevo. V každém případě slušně a s úctou, ale né vlezdozadkovství.

Chce to velkou dávku taktu,ohleduplnosti a sebeovládání,ale ne lítosti.Chce to hlavně vážit slova a snažit se rozveselit v rámci možností.

1.) nebát se o nemoci s dotyčným mluvit (v rámci mezí slušnosti…)

2.) chovat se tak, jak se člověk choval před tím, než se o nemoci dozvěděl. Určitě je dobré zapomenout na styl: „Jo, on/-a je teď vlastně nemocná, tak nikam nepůjde…“ a pod. Pakliže to zdravotní stav dovolí, je člověk i se smrtelnou nemocí schopen kamkoliv chodit a o cokoli se zajímat, takže jestli jste byli zvyklí chodit do kina, restaurace, muzea, na procházky… není potřeba to utnout. Pakliže se na to nemocný necítí, řekne to zpravidla sám… A když se mu nikam nechce (nemůže), klidně to kino, restauraci, muzeum přeneste k němu domů (nemyslím celé budovy, ale třeba dvd, uvařte si spolu něco dobrého…). Hlavně zapomeňte na věty:„Tohle ti udělá dobře.“ a „Tohle bys neměl/a dělat“.
A taky nezapomeňte rozpoznat, kdy chce být nemocný sám…

Zdroj: život sám naučí…

Dobrý večer, Illines.
Poznala jsem to při několika lidech, na kterých mi hodně záleželo. Proto si myslím, že asi
1)s úctou k nemocnému
2)s pokorou k životu.
Je třeba přijmout to, že i takové situace jsou součástí našeho života. I tyto životní zkoušky prověřují a poukazují na to, jací vlastně jsme.

každý nemocný se k nemoci staví jinak, taťka o ní nemluvil a byl za vše vděčný trpěl velkými bolestmi..
o mamce, nic ji nebolelo a že je nemocná věděla celá vesnice nic jí nebylo po chuti, hovořit se s ní dalo velice těžce už byla moc mrzutá, život už vlastně vzdala předem..
každý nemocný snáší nemoc jinak a s každým je rozhovor též jiný..
není to jednoduché, když už vědí, že tu nebudou dlouho..

musíš se obrtnit, nevnímat nadávky a mít sílu..