Dá se najít nějaká úměra v tom, jak člověk oslovuje své rodiče a co k nim ve skutečnosti cítí?

myslím, že to jak oslovujeme rodiče, je přímímo úměrné tomu, jaký s nimi máme vztah…ale tohle je stajné i s oslovováním přátel a pod…

v tomto ohledu záleží na psychologii a zvyklostem člověka. V první řadě je důležité si uvědomit, jestli jde pouze o oslovení, nebo se bude jednat o plánovanou manipulaci. Stačí vypozorovat, jestli třeba emoce ovlivňují mé jednání a oslovování.

• příklad: jsem ve špatné náladě a chci, aby to rodiče věděli a tak jím to mohu takhle naznačit oslovením mámo nebo táto, aby věděli, že jste momentálně emočně nestabilní.
• Né vždy to ale poukazuje na prožívanou emoci daného jedince, klidně může jít o naučené oslovování, nebo škádlení.
• pokud dítě normálně neoslovuje maminko(maminečko) tatínku, a použije tuto frázi pouze u věci o kterou má zájem, dá se o tom mluvit jako o manipulaci.
• stejně tak se dá vyjádřit i radost, spokojenost atd… jde tedy o rozpoznání situace a správně ji vyhodnotit je třeba se nad tím zamyslet, než se udělá nějaký závěr.

Ano, bolaku. Někdy je to úměra přímá, jindy nepřímá.

Nezáleží na tom, co řeknu, ale jak to řeknu. Moraváci např. Bruntál a okolí oslovují mamo, tato (krátce) a neznamená to, že nemají rodiče rádi. Je to prostě krajové.
Jinak ziskuchvivé, podlézavé oslovení je falešné a rodiče by měli mít jasno, pokud to na ně potomek takto vybalí.

Moje osmdesátiletá,skvě­lá tchýně rodičům vykala.Projevovala tím úctu k nim.Jí děti i vnoučata tykají a vůbec jí to nevadí.