Co znamenalo slovo křest v překladu pro první křesťany?

Křest je první z takzvaných iniciačních svátostí – přivtěluje člověka k Ježíši Kristu a včleňuje ho mezi Boží lid. Od počátku je spojován také s bohatou symbolikou doprovázenou četnými odkazy ke knihám Staré i Nové smlouvy. Na otázku, co se můžeme o křtu dočíst v novozákonní literatuře, hledá odpověď následující text. Křest patří ke křesťanské církvi od nejstarších dob. Zřejmě už v prvních letech se obecně rozšířil jako základní odlišující znak křesťanů. Tak to vypráví ve zpětném pohledu evangelista Lukáš ve Skutcích apoštolů – těm, kdo byli zasaženi apoštolským kázáním o Kristu a ptají se, co mají dělat, odpovídá apoštol Petr: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jméno Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha Svatého“ (Sk 2,38). Ve zhuštěné zkratce je tím popsáno, jak se člověk stane křesťanem. Zajímavá a pro všechny ostatní novozákonní výpovědi o křtu charakteristická je samozřejmost, s níž se tu o křtu mluví – jako by to byl známý pojem, který není třeba vysvětlovat. To lze sotva předpokládat u Petrových posluchačů, ale zřejmě to platilo o Lukášových čtenářích, jimž je vyprávění určeno. Platilo to také o čtenářích dopisů apoštola Pavla, nejstarších textů, které v Novém zákoně máme. V Listu Galatským se Pavel utkává s otázkou, zda k tomu, aby pohanští konvertité získali plný podíl na Hospodinových zaslíbeních Izraeli, je nutno, aby se stali Židy, tedy aby se dali obřezat. Nikde v NZ však nenacházíme stopy nějakého sporu o to, zda ti, kdo už jakožto Židé k Božímu lidu patří, potřebují své přiznání ke Kristu spojit se křtem – to se považuje za samozřejmé. Pavel sám byl pokřtěn (Sk 9,18; v Ř 6,3 se mezi pokřtěné sám zahrnuje), a když do Korintu připomíná, že z tamních křesťanů pokřtil jen málokoho, protože ho Kristus „neposlal křtít, nýbrž zvěstovat evangelium“ (1 K 1,17), je ze souvislosti zřejmé, že pokřtěni jsou všichni jeho adresáti, ovšem od jiných křtitelů. Protože se o křest v Novém zákoně nevedou spory, není předmětem zvláštních výkladů, což znamená, že o tom, jak první křesťané křtu rozuměli a odkud se vlastně tento rituál v církvi vzal, se můžeme jen nepřímo domýšlet ze souvislostí, v nichž je zmiňován.

Ritus křesťanského křtu podle všeho navazuje na úkon, který charakterizoval působení Jana Křtitele. Křesťané převzali jeho označení (v řečtině baptisma, hebrejsky odvozeniny kořene t-b-l) i základní podobu – namočení, případně ponoření do vody. Tuto souvislost (opět v sumarizující vzpomínce) naznačuje příhoda o „učednících“ v Efezu, kteří byli pokřtěni, ale jak se ukáže, „křtem Janovým“.
.atd.
.
Podle shodného svědectví všech evangelií Janův křest podstoupil také Ježíš. Tato skutečnost patrně vedla k tomu, že velmi brzy po Kristově vzkříšení křesťané začali používat janovský rituál jako odlišující znamení své identity. Význam tohoto rituálu však přeznačili. Motiv obrácení, radikální změny v životě i souvislost s odpuštěním vin byly zachovány, avšak podřízeny jiným důrazům. Křesťanský křest již není charakterizován osobou křtitele (ta ustupuje do pozadí, ač nikoli samozřejmě, jak ukazuje Pavlova polemika v 1 K 1,11–17), nýbrž osobou Ježíše Krista, k níž křest v křesťanském pojetí odkazuje. Jazykově je to vyjádřeno typickým spojením „křest ve jméno“ (také „ve jménu“ či „na jméno“) Kristovo, případně rovnou „v Krista“ (tak Ga 3,27; Ř 6,3).

Pokračování historie křtu v odkazu

http://www.ka­tyd.cz/clanky/jak-se-clovek-stava-krestanem.html

http://www.kres­tanskysborbrno­.cz/index.php/clan­ky-nabidka/68-krest

Křest je tzv. iniciační svátost, to znamená, že křtem se člověk stává v pravém slova smyslu křesťanem. V rámci svátostí je křest jejich branou, to znamená, že ostatní svátosti může přijmout jen člověk pokřtěný.
Křest se to jmenovalo až později na počest Krista. Samotný akt je vlastně obmytí.