Co v dnešním kontextu může znamenat „starý dobrý svět“? Je to legitimní pojem, nebo se jedná o pouhý mýtus?

Nesetkala jsem se s tímto výrazem, ale možná se “starými dobrými časy” . Se staršími a starými lidmi je ta potíž, že si pamatují a mohou porovnávat. A pro ně se ve velmi krátké době zhoršilo kde co. Pak vypadají jako škarohlídi, a přitom jen porovnávají, a že je s čím.

Samozřejmě je to jen mýtus. Vychází to z psychologie: když jsem byli mladí, tak všechno bylo lepší, i to nebe bylo modřejší, jako oči naší milované 🙂
S tím souvisí nadávání starších na současné poměry – viz už latinské přísloví „O tempora, o mores!“
Pro nyní módní neocony („moderní konzervativce“) byly „staré dobré časy“ , když heterosexuální bílý muž pevně ovládal svět a když se něco nedařilo, tak prostě zmlátil ženu, dítě nebo psa a zase bylo všechno, jak má být. Viz také odkaz (v angličtině).

Zdroj: https://ratio­nalwiki.org/wi­ki/Good_old_da­ys

Ani jedno. Je to jen lidový slovní obrat, nemající na významu.
Něco jako starý dobrý přítel. Nebo staré dobré kalhoty do zvonu. Vlastně staré dobré cokoliv, kdokoliv.
To jen tak člověk bezmyšlenkovitě plácne a nic tím nemyslí. Asi jako se říká vole. Taky tím není nic myšleno.

Je tak označován svět (doba), před nadbytkem digitálních technologií. Období klidu a stability (předvídavosti jistot).Vřelejší mezilidské vztahy, tradice a pomalejší životní tempo.
Prostě něco, co bylo (s trochou nostalgického povzdechu).
Něco, jako dobře už bylo (hlavně v Evropě). Ta generace, které se to ještě týká (po větší a produktivní část života) , už začíná, pomalu vymírat. dalo by se říci, že jsou tol lidé, rození po válce a ve ven věku 65+ 😉
Podívej se na dnešní spěch, agresivitu, geopolitickou nestabilitu, přetechnizovaný svět.
Byla jiná strava, jiná pšenice (žádný bakelit do střev), více pohybu, více bezpečí… ŽÁDNÝ MÝTUS, realita 😉 Je to !klam", našich vzpomínek, rodičů i prarodičů (ti poznali co je to nouze, dřina, za pár šestáků, k nuznému živobytí. Útrapy války (někdo na vlastní kůži a z vyprávění).
Vzpomínky, oproštěné, od špatných zážitků (přirozený jev)
Nyní už nic moc „dobrého“ nepřijde (hlavouni nepřichystají). Ale ten kdo do „nových“ podmínek přichází. si poradí (musí) se svým životem sám. Když chce!

Upravil/a: da ny

Je to ultra blbost.

Chápu, kdybys napsal „v kontextu se současností“, asi by se ti otázka do pole pro otázku nevešla a taky by bylo lépe vidět jak nedává smysl, ale… Takto položená otázka nedává smysl, neexistuje žádný „dnešní kontext“. Co bylo včera či před hodinou, je dávno minulost a tedy historie.

Není to ani lež (mýtus) ani čistá pravda. Často je to někde mezi. Důležité je, že zkreslení starších a vnímání minulosti (hlavně naší nebo idealizované) je určitá psychologická tendence, zejména v moderní společnosti (byť jistá forma „zklamání z dnešní mládeže“ se objevuje napříč věky). Lidský mozek a paměť má tendenci vytlačovat negativní vzpomínky a soustředit se na to hezké.

Souvisí to hned s celou řadou faktorů a vysvětleními, které poskytuje psychologie:
již zmíněná selektivní paměť obecně a efekt vyblednutí afektu,
růžové brýle, či spíše retrospektivní růžové brýle,
sklon idealizovat něco (starého), klam přeživších ve vztahu k minulosti,
deklinismus (zkreslení vše še spěje k úpadku. tedy logicky v minulosti to bylo lepší), s tím související retrotopie (idealizace minulsoti kvůli strachu z budoucnosti),
nostalgie a sentiment a to, jak funguje dlouhodobá a emocionální paměť – už zmíěnný efekt, kdy emoce spojené s negativními vzpomínkami blednou mnohem rychleji než emoce spojené s pozitivními zážitky, viz též Pollyannův princip
dále vzpomínkový hrbol (tendence starších vzpomínat na události z období dospívání a rané dospělosti mnohem intenzivněji kvůli tomu, že se formovala jejich osobnost, a bylo to živé, emocionální období plné „prvních“ a hezkých věcí),
dal by se sem zařadit i obranný mechanismus, který by se dal nazvat „psychologickým imunitním systémem“ (obrana proti těm horším vzpomínkám a věcem z minulosti),
anemoia (něco jako obdiv i „nostalgie“ po historické éře, kterou člověk nezažil),
heuristika dostupnosti a vliv výchovy a vzdělání (doba – prostředí… vliv na budoucího člověka po celý život, ale i jaké informace získal a byly mu vštěpeny: teď nemyslím charakter, ale spíš vtisknuté „pravdy“, jako když někdo např. zažil komunistické vzdělávání, tak si v sobě ponese mnoho jeho podvědomých vnímání a světonázor, byť se třeba proti komunismu/soci­alismu vymezuje),
obecný mýtus (v tomto případě je to skutečný mýtus) „zlatého věku“ lidstva v historii,
a ještě i několik dalších, které by s tím souvisely a vysvětlovaly to.

Jenže zkreslení vzpomínek a idealizace minulosti je jen jedna strana mince. Či spíše jen jeden aspekt mnohem širší problematiky. Byť je to rozsáhlé a pravdivé, neznamená to, že je to celková pravda. A i samotné zkreslení neznamená, že je to absolutní a že to bylo přesně naopak (a že staré časy v pozitivním smyslu jsou vždy jen mýtus). To, že selektivní paměť, nostalgie, idealizace (čehokoli) jsou skutečné, neznamená, že: každý člověk si idealizuje minulost (plno lidí jí nesnáší – svou vlastní a obecně o historii se nezabývá; mnohým je zase zcela lhostejná) nebo že skutečně se nedají pozorovat negativní změny a úpadky ve společnosti, které jsou faktické; anebo že člověk si skutečně pamatuje lešpí časy a poměry, které prostě byly (a třeba né celkově, ale v některých ohledech – a o to složitější a né tak černobílé to je). Ostatně i na éře socialsitické se z běžného života dají najít různého výhody oproti dnešku, hlavně když se to nehodí jen zaujatě ekonomicky-spotřebitelsky (což je chyba sama o sobě) anebo politickou praxí, což třeba ale zase neznamená, že ta doba byla celkově ve všem lepší (ta tendence lidí vše zjendodušeovat!). Důležité je, zda minulost, časy minulé hodnotíme z hlediska toho, jak to vnímá jenotlivec a laik a tedy role psychologie, nebo zda to hodnotíme z pozice „odborníka“-ideologa, anebo nestranného historika, který popisuje dobu tak, jak byla – komplexně, s dobrým i zlým. Třeba po vzoru Gollovy školy. Sice existuje zkreslení a idealizace minulosti, ale stejnětak existuj efekt opačný (i na tomto založený, či tímto podpořený: tedy přehnaně negativní a zkreslené vnímání minulosti pesimisticky, nebo pseudo-objektivně…).

To jsou prostě rozdílné věci. A každá z nich může být pravdivá do určité míry = něco zkreslené, něco pravdivé, něco je objektivní pravda bez ohledu na subjetkivním pozorovateli (pamětníkovi). Moderní společnost je třeba doslova vybudovaná na tezi linerárního času vývoje, která ústí do „konce dějin“. To je samozejmě ideologie a mýtus jako vyšítý – plný univerzalismu, dogmatismu a různých bludů – horších než idealizace časů minulých. Protože moderní společnost paradoxně je v mravním a jiném úpadku. A technologický pokrok není jedinou známkou vyspělosti a úrovně civilizace a kultur, jejich velikosti, zdraví, funkčnosti atd.

Mravy a morálka mohou časem skomírat (hlavně když společnost jede na setrvačnost z dob minulých – což nestačí). Když stát nemá etické principy a má minimum prostoru pro etiketu, tak pochopitelně upadá (nemluvě o vadném pozitivistickém právu a principech). Hodnoty se vytrácí, a ještě hůře, když nástroje byly zaměněny za cíle, jako produktivita, ziskovost, peníze, technologie, hmota/materia­lismus, a další, které mají sloužit skutečným hodnotám, a né je nahrazovat. Odtud krize moderního věku (celé moderní společnosti). S odstupem času se v budoucnu na období cca 19.-20. století bude dívat jako na skutečnou dobu temna, jako vědecko-technologický pokrok, ale jinak věk ideologický, bezduchý, nepřirozený, destruktivní, plný továrního vykořisťování, nelidskosti, diskontinuity, totalit a pomýlených ideologií počínajících od VFR, totálních průmyslových válek, zkreslení, genocid a masového zabíjení, mylné politiky a neorganické lidské organizace, plné konzumerismu, sebedestrukce (společnosti, hodnot, psychiky, planety, jednotlivce i společnosti, atd) a úpadku civilizace a kultur, psychické a existenční i té civilizační krize. Bude to oprávněně bráno jako věk hluboké civilizační anomálie, duchovního temna a patologického extremismu; úplné devastace duše, mravního řádu a organických struktur společnosti. Jenže takto to pochopitelně nemůže a nebude trvat věčně ani dlouho. Vyčerpá se to, je to nepřirozené, umělé, vynucované, atd., tak buď dojde k destrukci a pádu anebo k velké nápravě (postupné civilizační reformě). Předmoderní éře se dluží velké zadostiučinění, protože byla od 19. století celá překorucena a lidská společnost vesměs násilně a uměle změněna. Budoucí civilizace a vzdálené generace se bude na 19. až 21. století dívat s hlubokým nepochopením a varováním.

Upravil/a: De Mayenne

Starý dobrý svět je mýtus. Mozek má řadu ochranných funkcí, prožitá traumata opouzdří a odfiltruje je ze vzpomínek.
Starý dobrý svět je svět uzavřený v minulosti, kam se lze vracet, a odkud mizí všechen stres a nejistoty, které jinak přítomný život provází.