Co s tím, že se cítím v pozici femme fatale?

Věci se mají tak, že jsem zamotala hlavu dvěma chlapcům najednou a oba o mě opravdu vážně stojí a hodně se snaží (a není to jen můj dojem).
S jedním se z nám už od první třídy, ten mi pro pobavení říkal, že kvůli mě ve 3. třídě brečel, protože jsem tenkrát „chodila“ s jedním spolužákem. Až nedávno jsme se začali opět pořádně bavit, občas spolu také jezdíme autobusem.
S tím druhým se neznám moc dlouho, ale vždycky si spolu vydržíme povídat několik hodin v kuse. Je starší o 6 let a už několikrát mi sdělil, že jsem moc fajn.
Co je trochu problém, že ti dva se znají. Jsou tak nějak ze stejné skvadry lidí a já se také hodně natrápila s bratrem toho prvního (bývalého spolužáka), který pro mě byl, jak jsem si aspoň myslela, osudovým. Jenže teď jsem zase já osudová pro ty dva a nevím, co s tím, ani jednomu nechci nějak ublížit nebo nějak nadržovat, mám je oba ráda, jsou to dobří kamarádi. Zatím tomu nechávám volný průběh, stále se s nimi scházím (samozřejmě zvlášť), ale nedělám ze sebe lehkou holku, chovám se zkrátka jako kamarádka. Nikdy jsem nic podobného nezažila, nejsem na to zvyklá a proto vůbec nevím co s tím a prosím o nějakou radu… Ještě mě napadlo si vypsat klady a zápory u každého, ale to by bylo jak nějaké shrnutí látky ve školním sešitě…