Krásu člověka netvoří jen vzhled, ale také nitro. Jeho charisma a způsob vyjadřování. Někdo vidí jen to první a proto bývá často zklamán.

Krása? Každý to vidí jinak. Někdo vybírá podle té či oné části těla. Osobně si myslím, že takováto hodnocení nikam nevedou a o opravdové kráse toho moc nevypovídají pokud ovšem nehledáme jen reprezentační tvář, či postavu na reklamní plakát.
Opravdovou krásu musí člověk ohodnotit jako celek. Vzhled je v podstatě ne příliš důležitá část. Důležitější je, co má člověk v srdci, co v hlavě a jak se chová v různých situacích. Pokud je to člověk, s kterým si můžu představit žít, bavit se , popřípadě i pracovat, tak ho můžu označit za krásného.

Příšerně těžká otázka. S věcmi, kterým „každý rozumí“ je to obvykle tak, že jim vlastně NEROZUMÍ. Já kupříkladu jsem nedospěl k rozhodnutí, zda-li je lidská krása v podstatě transcendentní nebo imanentní podstaty. A ač je to zjevný nesmysl, tak nějak bych tvrdil že OBOJÍ. Proč? Podle mne neexistuje nějaká JEDNA „univerzální krása“. Je jich prostě víc.

Třeba ohledně toho líčení – dá se říci, že jde v podstatě o maskování, jen jiného typu/účelu, než je to klasické vojenské. Slouží ke zvýraznění OČIVIDNÉ krásy a zakrytí případných nedostatků. Ač každý máme jiný vkus, tak tomuto typu lidské krásy asi „rozumí“ každý.

Jenže co lidská krása typu „sluníčkový pohled“ (kterým disponují NĚKTERÉ ženy)? Nikdy jsem se nedostal dál, než k vlastnímu pojmenování tohoto fenoménu, jeho podstata je mi záhadou. Možná (nejspíš ano) má v odborném žargonu nějakou definici a název, ale já jsem z nezbytí (neznalosti případné terminologie, jj, ani nwm jestli vůbec taková existuje) byl donucen k vytvoření vlastního názvu.

Jisté je, že „sluníčkový pohled“ může, ale NEMUSÍ souviset s výše zmíněnou první (očividně snadno zjevnou) krásou. To je ZÁSADNÍ rozdíl, který ovšem naznačuje, že jde o JINÝ typ krásy.

Venkoncem k vnímání krásy je třeba MNOHEM VÍC, než jen zrak. Kupříkladu dispozice nebo dokonce i nálada. Vzpomínám, když jsem v ruce poprvé držel dieselový vstřikovač (trysku). Ptám se – může si vůbec někdo, kdo v životě nedržel v ruce pilník na železo (s tím, že je potřeba s jeho pomocí vyrobit nějakou přesně slícovanou součást) uvědomit a POCHOPIT krásu takového vstřikovače? Takhle to myslím s tou NUTNOSTÍ dispozice, o nutnosti nálady (např. sledování východu Slunce) nemluvě. Jsou to NEZBYTNÉ věci k dosažení kýženého vjemu a bez nich je nedostupný.

(BTW – byl pro mě OHROMNÝ ŠOK, že krásu typu „sluníčkový pohled“ umí někteří UMĚLCI zachytit. Míval jsem kresbu mé bývalé přítelkyně od tzv. „turistického kýčaře“, co maloval na počkání portréty na Karlově mostě. Do té doby jsem si myslel, že jde jen o prchavou, nepostižitelnou záležitost okamžiku, jenže ten borec ho ZVĚČNIL. Od té doby vím, že i dnes existují umělci a zpravidla to nejsou ti, kteří vystavují v galeriích za povinného achání přítomných snobů [kteří by nejspíš OPRAVDOVOU krásu nepoznali, ani kdyby je kousla do prdele, omlouvám se za ten výraz, ale nenašel jsem jiný dostatečně výstižný].)

já bych asi dal za pravdu Drapovi, krás (i těch lidských) je VÍCERO druhů, včetně té „celkové“ (kumulační efekt „jednotlivých krás“). Bože, plácám jako PITOMEC (a vím to!), už toho nechám. Tohle Vám nezapomenu, takhle mě vydusit a vyšťavit hned po ránu! ;) :)

Při přepínání TV jsem se zastavila u seriálu Má tlustá Valentýna a potvrdila jsem si , že opravdu tlustá hrdinka, jíž se všichni kolem vysmívali kvůli její tloušce, získala srdce jednoho mladíka svým srdcem, tedy vnitřní krásou. I když jde o romantický film, baculku někdo přihlásil do soutěže krásy, její nepřátelé jí podráželi nohy, ale
nakonec zvítězila svým vystupováním a moudrostí získala všechny diváky i porotu a zvítězila.

Domnívám se, že pohled na krásu je často ovlivnění emocemi, takže je subjektivní, často je v oku pozorovatele, ale při soutěžích krásy tu nejlepší krasavici vybere víc jedinců. Ať už jde o vkus, nebo jiné důvody. Takže výběr je částečně objektivistický, posuzují se daná kritéria, ale i částečně subjektivní či subjektivistický – na základě zkušeností, které jsou uloženy v mysli.

Z mého pohledu není krása člověka jen něco okouzlujícího, půvabného, vznešeného ale krása je i v ošklivosti. Připomněla jsem si báseň Zdechlinu. Souvisí s pojetím, že pokud je ošklivé prospěšné, tedy dobré, je krásné.

Jenže vnější krása je pomíjivá. Dá se vylepšit kosmetikou, ale všeho dočasu Často se objeví názor, jak si podle jiných hezký muž či hezká žena mohli vybrat ošklivý protějšek. Proč ? To posuzují jen ti dva. Sympatie, city, určité vlastnosti, krásná duše atd,. Je to zkrátka něco, co nevidíme, ale cítíme.
Tak nějak to vidím já. Co je krásné, je očím neviditelné – jak kdysi vyjádřil Exupéry.

Upravil/a: annas

Vždycky je tam předně ta duše. Rostlina, zvíře, nerosty, voda, člověk… vždycky je tam předně ta duše. Je třeba nejprve podívat se, v jakém je stavu. Neumíte se tzv. napojit a prohlédnout duši? Pak je na pováženou, v jakém stavu je ta vaše. (;

Krása vychází ze subjektivního vnímání. Pro každého může být krásný člověk někdo jiný. Samotná krása člověka vychází z celku. Nemůžu říct, že někdo je nebo není krásný a poukazovat jenom na některé aspekty nebo části těla.

Upravil/a: hard work

Já osobně si myslím, že krása je v duši. Protože to, že má třeba neznačkový oblečení neznamená, že nemůže být fajn člověk. A o to jde. :)