Čím udržovat v „kondici“ plastový 50 litrový barel, který je určený na pitnou vodu?

Pravidelně čistit. Použít sodu, popřípadě na zašlá místa citronovou šťávu nebo ocet.

Jde asi o bílý barel. Ty nejsou odolné proti UV záření.

1. Co nejmémě na slunci. Chemické řetězce se vlivem sUV záření rozpadají což má za následek křehnutí plastu a jeho praskání.
2. Dezinfekce – savo nebo něco na bázi chlornanu sodného. Je těkavý a sám se vypaří. Takže nezanechává žádný nádech chlŕu. Vydezinfikovat, vymýt čistou vodou a po několika dnech opět vymýt a vysušit. Postačuje.
3. Uváděné tablety na úpravu vody atd. slouží pro znečištěnou vodu. Jináč se na vesnicích stále praktikuje nalít do studny savo (používá se i do bazénů). Je to v souladu s technickým listem.

Existujú aj prípravky na úpravu pitnej vody, potrebné je dodržiavať pomer. Ale aj roztok octu s vodou pomáha a rozpúšťa vodný kameň .

Plast by měl být inertní…je potřeba zjistit zda je měkčený (značka PVC: pokud je např barel vyroben z PVC musí být měkčený ftalátem…ten se pomalu uvolňuje).
Barel je potřeba umýt vodou potom pořádně vysušit (klidně i silikagelem) a uzavřít (už bez silikagelu).
Před dalším použitím se musí ale znovu pořádně vymýt (můžou se uvnitř nahromadit různé látky z plastu).
Takto by ti měl kanystr vydržet spousty let.

Plastové barely zakrýt před slunečním světlem plast časm křehne.Mohou se v něm, rozrůst zelené řasy. Jinak stačí vymýt savem nebo chloramínem. A na zimu nezapomenout vypustit.Pokud do něj dáváte vodu ze studnyJednou za rok jí vydesifikovat savem. Rozmíchat v kýblu vody podle návodu na sáčku, rozlít po obvodu na skruže studny .

Tak nádoba je určitě z PE a ne z PVC. Na PE se žádné minerální usazeniny netvoří. Takže se může jednat pouze o organické znečištění. Na to je pravděpodobně nejlepší ten chlorňan sodný ( SAVO). Stačí jenom nepatrné množství a potom již jenom občas vyplachovat.
Negativně na mechanické vlastnosti působí nejen UV záření ale také saponáty ( JAR a pod.)

Viz.
Z uživatelského hlediska je asi nejdůležitější vlastností polyetylénu nízká hmotnost, osmkrát nižší než u oceli. Navíc lze polyetylén snadno svařovat při relativně nízké teplotě. Z toho vyplývají úspory při kladení potrubních tras a kabelovodů z tohoto materiálu a jeho dopravě v porovnání s ocelí, betonem nebo i jinými plasty. Tam, kde ocelové potrubí musí ukládat jeřáb, stačí na potrubí z polyetylénu dva zdatní pracovníci. Příznivé jsou také elektrické vlastnosti. Běžný polyetylén je velmi dobrý izolátor, takže v potrubí nemohou vznikat indukované proudy, ani když je v blízkosti vedení vysokého napětí. Z dlouhodobého hlediska je velmi výhodná odolnost proti povrchové korozi. Polyetylénové potrubí není třeba natírat a netvoří se v něm žádné usazeniny. Uživatelé si ovšem musí být vědomi specifických vlastností polyetylénu, které jej odlišují od kovů a jiných klasických materiálů. Především je to výrazná závislost všech mechanických vlastností na teplotě a době působení mechanického napětí. Typická je také trvalá plastická deformace, jejíž podíl roste s teplotou a dobou zatížení.

Vliv teploty na vlastnosti polyetylénu dokumentují tabulky 2 a 3. Plastická deformace se projeví zvláště výrazně, jestliže mechanické zatížení dosáhne meze kluzu nebo při nižší úrovni působí dlouhodobě za zvýšené teploty. U nesprávně skladovaných výrobků pak může po čase dojít k deformaci nebo zborcení. V případě trubek skladovaných v příliš vysokých vrstvách se může vytvořit nepříznivá ovalita. Ultrafialová složka přímého slunečního světla zase narušuje chemické vazby v molekulách polyetylénu a posléze vyvolá povrchové praskání. Tato fotooxidační degradace se projeví také zhoršováním mechanických vlastností, zejména křehnutím. Polyetylén sice obsahuje chemické stabilizátory a jeho odolnost proti ultrafialovému záření se zvýší také přídavkem sazí, ale dlouhodobá expozice na slunci je vždycky škodlivá. Zvláštností polyetylénu je také takzvaná koroze pod napětím, kdy společné působení některých saponátů a mechanického napětí může vyvolat vznik puklin. Konečně, každý uživatel musí mít na paměti, že běžný polyetylén hoří s teplotou vznícení 370 stupňů Celsia, při hoření odkapává a může zapálit i další méně hořlavé materiály. (Hořlavost však lze výrazně potlačit vhodnými aditivy.