Byl do vás někdy někdo blázen?

Kdysi dávno ano
a ano, otravovalo mne to, vlastně ona, celkem dost.
Holčina nešťastná to vydržela asi půl roku, psaníčka (odmítána), dopisy, čekání na všech místech kde jsem byl, dárky (odmítány)..děs ☹
Byla sice hezká, kluci po ní jeli a je nechtěla. Prý ‚tak s ní běž, udělej jí radost‘, říkali kluci. Mně jí ale bylo líto a proto jsem je neposlechl. Tuším po dvou letech jsme se kdesi potkali a to už se s ní dalo mluvit normálně, dokonce byla ráda, že to dopadlo právě tak 🙂

áno, a stále je.
a je to vzájomné.

Vždy jsem byl za tajného ctitele, ale nikdy jsem nebyl za ctěného. Všechny byly asi tak hloupé, že si mě nevšimly, na druhou stranu já bych si všímal všeho, ale nebylo čeho… No nevadí, přítelkyni mám, ale trošku zájmu odjinud by neuškodilo, takhle si o té mojí budu brzo myslet, že je blázen, když jako jediná na mně něco vidí.

údajně ano, ale bohužel vždy jen tajně, takže z toho nikdy nic nebylo :{(>

Ano, jednou. Přistěhovala se do vedlejší vesnice a chodila do stejné školy jako já. Furt otravovala jen přes Facebook, ale ve škole nedokázala ani pozdravit, což je dle mého naprosto dětinské a až dementní, takže také jsem ji odmítl a následně zablokoval, byl klid, občas se potkáme v autobusu, stále nedokáže ani říct „ahoj“.

Toto „postihnutie“ nás odlišuje od zvierat. Každému sa toto „nešťastie, či šťastie“ prihodí, nie som výnimkou, len prejavy sú rôzne. Nebráňme sa mu, chráňme si ho, ale nedovoľme mu nadvládu nad sebou.
Láska je tiež jednou formou tohto postihnutia…

Ano , bylo to krásné cca 18 měsíců, ale bohužel potom došly peníze na kontě a lásky byl také konec. Skončil jsem na antidepresivách a pět let mě trvalo než jsem se srovnal. Přesto věřím, že to existuje!!!

Ano, párkrát se mi to stalo. Nejvíc mne asi zasáhlo, když mi začal dávat najevo své sympatie bývalý učitel. Byl to velice velmi inteligentní, příjemný a společenský člověk. Cítila jsem se vedle něj jako skutečná princezna. Jenže byl rozvedený, měl závazek a co bylo nejhorší, měl rakovinu. Vypadalo to, jako by ho šance na náš vztah přivedla znovu k vůli žít. Jenže mně bylo devatenáct a měla jsem z jeho choroby příliš velký strach.
Potom bylo ještě pár takových poblázněných, kteří mne svou vytrvalostí a pevnou vůlí zlomit můj odpor spíše otravovali. Vadili mi muži, kteří nedokáží od ženy přijmout jako odpověď NE. A vlastně mi vadí celý život.

Já ano, když jsem se oženil.