Historie úprav
Zeptal/a se – 12.březen 14:39
Může být, že mladí tomu neuvěří a my starší si matně vzpomínáme?
Aktuality a zábava – Zábava a ostatní
Jednou večer si dědeček s vnukem povídali o současném životě.
Najednou se vnuk zeptá svého dědečka: „Dědečku, kolik je ti vlastně
let?“ Dědeček odpovídá: „Nech mě chvíli přemýšlet…
Narodil jsem se před televizí, očkováním proti obrně, kopírkou,
kontaktními čočkami a antikoncepčními pilulkami.
Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky.
Ještě nevynalezli klimatizaci, pračky ani sušičky, oblečení se prostě
vypralo a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo.Člověk nebyl na Měsíci,
neexistovala trysková letadla. Oženil jsem se s tvou babičkou a žili jsme
spolu, v každé rodině byla matka a otec. Slovo "gay“ bylo respektované
anglické slovo, které označovalo veselého, laskavého, spokojeného muže, a
ne homosexuála.
O lesbičkách jsme ani neslyšeli, a muži nenosili náušnice.
Narodil jsem se před počítači, paralelním studiem a skupinovou
terapií.
Lidé nechodili na preventivní prohlídky, nýbrž je lékař dle potřeby
posílal na krev a moč.
Dokud mi nebylo 25 let, oslovoval jsem každého muže ´Pane´ a ženu
´Paní´nebo ´Slečno´. Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo
do autobusu, děti a mladí lidé spěchali, aby jí uvolnili místo. Pokud byla
těhotná, doprovázeli ji k sedadlu, a pokud bylo třeba, šli jí koupit
jízdenku, kterou jí přinesli.
Muži chodili u okraje chodníku, ženy podél domů. Na schodech se ženám
přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první a muži
jim vždy přisunuli židli, když si sedaly. Muži nikdy nezdravili ženu,
aniž by
přitom vstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli. Vstávali od stolu
pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik. Muži ženám
otevírali dveře auta nebo jiné dveře a pomáhali jim při odkládání
kabátů.
V mé době panenství nezpůsobovalo rakovinu, a takové dívky znamenaly pro
svou rodinu čest a pro svého manžela čistotu. Náš život se řídil
Desaterem, střízlivým uvažováním, úctou ke starším lidem, chováním
dle zákona,
naplňovalo ho plodné soužití s ostatními a odpovědná svoboda. Učili
nás rozlišovat dobré a špatné a odpovědnosti za své činy i jejich
důsledky.
O rychlém občerstvení jsme si mysleli, že je určeno pro lidi ve
spěchu.
Vážný vztah znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a
dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli.
„Time sharing“ znamenalo, že rodina je na dovolené s jinými rodinami, a
ne, že sdílí prostor s cizími lidmi.
Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech. Neposlouchali jsme
stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD, a neměli jsme elektronické
psací stroje, počítače, notebooky. Notebook znamenalo notový sešit.
Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani hodinky, a
domácí spotřebiče neměly světelné displeje.
Když už mluvíme o strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby,
budíky s rádiem. Nemluvě o videorekordérech a videokamerách apod…
Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich
vyvolání se čekalo nejméně tři dny.
Pokud bylo na výrobku uvedeno ´Made in Japan´, znamenalo to, že je špatné
kvality, a zboží označené ´Made in Korea´ či ´Vyrobeno v Číně´ nebo
´v Thajsku´ ani neexistovalo.
Neslyšeli jsme o Pizza go home, McDonaldu nebo o instantní kávě, umělých
sladidlech… V obchodě bylo možné koupit něco za 5 až 10 haléřů.
Zmrzlina, jízdenka nebo osvěžující nápoj stál 50 – 70 haléřů.
Nové auto stálo 20000 korun, ale kdo měl tolik peněz?
V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, a ne kouřili.
My byli poslední, kdo byli přesvědčeni, že žena potřebuje muže, aby
mohla mít dítě.
Teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let?„
"Ach dědo… více než 200!“ odpověděl vnuk.
„Ne, miláčku, pouze padesát pět !“
Je prosím snad tato někomu až příliš dlouhá litanie, kterou jsem obdržel od svých přátel jen šálení smyslů, nebo to byla pravda. Asi již senilním, ale při čtení, nevím proč mně slzí oči…
Zeptal/a se – 12.březen 16:18
Může být, že mladí tomu neuvěří a my starší si matně vzpomínáme?
Aktuality a zábava – Zábava a ostatní
Jednou večer si dědeček s vnukem povídali o současném životě.
Najednou se vnuk zeptá svého dědečka: „Dědečku, kolik je ti vlastně
let?“ Dědeček odpovídá: „Nech mě chvíli přemýšlet…
Narodil jsem se před televizí, očkováním proti obrně, kopírkou,
kontaktními čočkami a antikoncepčními pilulkami.
Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky.
Ještě nevynalezli klimatizaci, pračky ani sušičky, oblečení se prostě
vypralo a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo.Člověk nebyl na Měsíci,
neexistovala trysková letadla. Oženil jsem se s tvou babičkou a žili jsme
spolu, v každé rodině byla matka a otec. Slovo "gay“ bylo respektované
anglické slovo, které označovalo veselého, laskavého, spokojeného muže, a
ne homosexuála.
O lesbičkách jsme ani neslyšeli, a muži nenosili náušnice.
Narodil jsem se před počítači, paralelním studiem a skupinovou
terapií.
Lidé nechodili na preventivní prohlídky, nýbrž je lékař dle potřeby
posílal na krev a moč.
Dokud mi nebylo 25 let, oslovoval jsem každého muže ´Pane´ a ženu
´Paní´nebo ´Slečno´. Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo
do autobusu, děti a mladí lidé spěchali, aby jí uvolnili místo. Pokud byla
těhotná, doprovázeli ji k sedadlu, a pokud bylo třeba, šli jí koupit
jízdenku, kterou jí přinesli.
Muži chodili u okraje chodníku, ženy podél domů. Na schodech se ženám
přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první a muži
jim vždy přisunuli židli, když si sedaly. Muži nikdy nezdravili ženu,
aniž by
přitom vstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli. Vstávali od stolu
pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik. Muži ženám
otevírali dveře auta nebo jiné dveře a pomáhali jim při odkládání
kabátů.
V mé době panenství nezpůsobovalo rakovinu, a takové dívky znamenaly pro
svou rodinu čest a pro svého manžela čistotu. Náš život se řídil
Desaterem, střízlivým uvažováním, úctou ke starším lidem, chováním
dle zákona,
naplňovalo ho plodné soužití s ostatními a odpovědná svoboda. Učili
nás rozlišovat dobré a špatné a odpovědnosti za své činy i jejich
důsledky.
O rychlém občerstvení jsme si mysleli, že je určeno pro lidi ve
spěchu.
Vážný vztah znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a
dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli.
„Time sharing“ znamenalo, že rodina je na dovolené s jinými rodinami, a
ne, že sdílí prostor s cizími lidmi.
Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech. Neposlouchali jsme
stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD, a neměli jsme elektronické
psací stroje, počítače, notebooky. Notebook znamenalo notový sešit.
Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani hodinky, a
domácí spotřebiče neměly světelné displeje.
Když už mluvíme o strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby,
budíky s rádiem. Nemluvě o videorekordérech a videokamerách apod…
Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich
vyvolání se čekalo nejméně tři dny.
Pokud bylo na výrobku uvedeno ´Made in Japan´, znamenalo to, že je špatné
kvality, a zboží označené ´Made in Korea´ či ´Vyrobeno v Číně´ nebo
´v Thajsku´ ani neexistovalo.
Neslyšeli jsme o Pizza go home, McDonaldu nebo o instantní kávě, umělých
sladidlech… V obchodě bylo možné koupit něco za 5 až 10 haléřů.
Zmrzlina, jízdenka nebo osvěžující nápoj stál 50 – 70 haléřů.
Nové auto stálo 20000 korun, ale kdo měl tolik peněz?
V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, a ne kouřili.
My byli poslední, kdo byli přesvědčeni, že žena potřebuje muže, aby
mohla mít dítě.
Teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let?„
"Ach dědo… více než 200!“ odpověděl vnuk.
„Ne, miláčku, pouze padesát pět !“
Je prosím snad tato někomu až příliš dlouhá litanie, kterou jsem
obdržel od svých přátel jen šálení smyslů, nebo to byla pravda. Asi již
senilním, ale při čtení, nevím proč mně slzí oči…
Doplňuji:
Milá led., na každém povídání lze nalézt špetku demagogie. Výdobytky,
které popisujete pochopitelně svět a asi též Vy v Bratislavě poznal
dříve. Ovšem já, jako kluk narozený čtyři roky po válce kdesi na malé
vesnici, jsem dobu popisovanou pro mne neznámým autorem opravdu prožil.
Rodiče si televizor pořídili v roce 1957 jako druzí na vesnici a když
jsem cestoval k tetičce do Brna, měl jsem prožitky přesně tak, jak jsou
líčeny. Je pravda, že ve svých příspěvcích kvůli odlechčení a matení
dogmatiků využívám určitý díl nadsázky.