Historie úprav

quentos

Odpověděl/a – 16.červen 22:29

Asi pětkrát jsme se v mém dětství stěhovali, takže popíšu jen ty poslední dva – ostatní už nemám v paměti… Původně poměrně velká místnost s parketami, kobercem, dvěma velkými šatními skříněmi, piánem (na něj hrála až o deset let později sestra), košem plným hraček a kusem nábytku (skříňkou) plným her, knih a stavebnic. Nabízel výhled na kurník, každé ráno mě budily slepice svým kdákáním…
V pubertě jsem to vyhmát: krátce před narozením sestry se předělala poslední zbývající půdní místnost (celý byt byl vlastně původně půda) na její pokojíček, ale sotva byl hotový, usoudili jsme s rodiči, že z různých důvodů bude lepší, když jí přenechám ten svůj a půjdu do jejího (byl o mnoho menší – už dávno jsem nepotřeboval tolik prostoru; nabízel větší soukromí, které jsem v pubertě potřeboval – nebyl totiž průchozí; a v neposlední řadě onen průchozí budoucí sestřin pokoj strategicky sousedil s koupelnou, takže nabízel velmi praktické házení počuraných plín z přebalovacího stolu rovnou do koše v koupelně). Maminka, která se do něj přestěhovala spolu se sestrou, ovšem nebyla nadšená z oněch slepic – každé ráno jsem skrz stěnu slýchal naštvané hlášky typu „já tam hodim granát“ :{D>
Bylo to krásné prostředí. Po stěnách obrazy, většinu z nichž malovala maminka v těhotenství podle starých čínských mistrů – a taky jeden obraz ode mě (malba ibišku, do niž jsem zúročil veškeré zkušenosti z výtvarné školy. Prý byl jak od Maneta :{D>); ze stropu visela čínská dekorace s mušlemi na provázcích, kterých když jste se dotkli, zavadily o sebe a vydaly líbezný zvuk. No a polovinu pokoje zabírala ohromná postel, kam se lezlo po žebříku, tudíž nabízela v případě potřeby soukromí naprosté. Bylo to moje malé království, na nějž dodnes vzpomínám. Z toho žebříku jsem jednou v noci spadl a uhodil se do hlavy – nic vážného, zaspal jsem to. Každopádně na něj nikdy nezapomenu. Lásku k němu jsem jednoho dne upřímně vyjádřil slohovou prací, za niž jsem právem sklidil podtrženou jedničku – to je tak, když se něco píše s láskou. Dodnes bych na něj byl s nostalgií vzpomínal, kdybych už byl nevěděl o nepříjemných rodinných okolnostech, které jeho stavbě předcházely.

Dodnes pamatuju svoji ironickou hlášku nad mamčiným fotoalbem pod fotkou pokoje, který měl být původně sestřin: „Pokojíček už je připravený…“
… a já na to: „Ale uplně pro někoho jinýho…“

:{D>

quentos

Odpověděl/a – 16.červen 22:31

Asi pětkrát jsme se v mém dětství stěhovali, takže popíšu jen ty poslední dva – ostatní už nemám v paměti… Původně poměrně velká místnost s parketami, kobercem, dvěma velkými šatními skříněmi, piánem (na něj hrála až o deset let později sestra), košem plným hraček a kusem nábytku (skříňkou) plným her, knih a stavebnic. Nabízel výhled na kurník, každé ráno mě budily slepice svým kdákáním…
V pubertě jsem to vyhmát: krátce před narozením sestry se předělala poslední zbývající půdní místnost (celý byt byl vlastně původně půda) na její pokojíček, ale sotva byl hotový, usoudili jsme s rodiči, že z různých důvodů bude lepší, když jí přenechám ten svůj a půjdu do jejího (byl o mnoho menší – už dávno jsem nepotřeboval tolik prostoru; nabízel větší soukromí, které jsem v pubertě potřeboval – nebyl totiž průchozí; a v neposlední řadě onen průchozí budoucí sestřin pokoj strategicky sousedil s koupelnou, takže nabízel velmi praktické házení počuraných plín z přebalovacího stolu rovnou do koše v koupelně). Maminka, která se do něj přestěhovala spolu se sestrou, ovšem nebyla nadšená z oněch slepic – každé ráno jsem skrz stěnu slýchal naštvané hlášky typu „já tam hodim granát“ :{D>
Bylo to krásné prostředí. I výhled krásnější – už ne do kurníku, nýbrž do zeleně veliké zahrady. Po stěnách obrazy, většinu z nichž malovala maminka v těhotenství podle starých čínských mistrů – a taky jeden obraz ode mě (malba ibišku, do níž jsem zúročil veškeré zkušenosti z výtvarné školy. Prý byl jak od Maneta :{D>); ze stropu visela čínská slaměná dekorace s mušlemi na provázcích, kterých když jste se dotkli, zavadily o sebe a vydaly líbezný zvuk. No a polovinu pokoje zabírala ohromná postel, kam se lezlo po žebříku, tudíž nabízela v případě potřeby soukromí naprosté. Bylo to moje malé království, na nějž dodnes vzpomínám. Z toho žebříku jsem jednou v noci spadl a uhodil se do hlavy – nic vážného, zaspal jsem to. Každopádně na tento pokoj nikdy nezapomenu. Lásku k němu jsem jednoho dne upřímně vyjádřil slohovou prací, za niž jsem právem sklidil podtrženou jedničku – to je tak, když se něco píše s láskou. Dodnes bych na něj byl s nostalgií vzpomínal, kdybych už byl nevěděl o nepříjemných rodinných okolnostech, které jeho stavbě předcházely.

Dodnes pamatuju svoji ironickou hlášku nad mamčiným fotoalbem pod fotkou tohoto pokoje, který měl být původně sestřin: „Pokojíček už je připravený…“
… a já na to: „Ale uplně pro někoho jinýho…“ :{D>

quentos

Odpověděl/a – 16.červen 22:34

Asi pětkrát jsme se v mém dětství stěhovali, takže popíšu jen ty poslední dva – ostatní už nemám v paměti… Původně poměrně velká místnost s parketami (dodnes si pamatuju ten specifický zvuk, jak vrzaly…), kobercem, dvěma velkými šatními skříněmi, piánem (na něj hrála až o deset let později sestra), košem plným hraček a kusem nábytku (skříňkou) plným her, knih a stavebnic. Nabízel výhled na kurník, každé ráno mě budily slepice svým kdákáním…
V pubertě jsem to vyhmát: krátce před narozením sestry se předělala poslední zbývající půdní místnost (celý byt byl vlastně původně půda) na její pokojíček, ale sotva byl hotový, usoudili jsme s rodiči, že z různých důvodů bude lepší, když jí přenechám ten svůj a půjdu do jejího (byl o mnoho menší – už dávno jsem nepotřeboval tolik prostoru; nabízel větší soukromí, které jsem v pubertě potřeboval – nebyl totiž průchozí; a v neposlední řadě onen průchozí budoucí sestřin pokoj strategicky sousedil s koupelnou, takže nabízel velmi praktické házení počuraných plín z přebalovacího stolu rovnou do koše v koupelně). Maminka, která se do něj přestěhovala spolu se sestrou, ovšem nebyla nadšená z oněch slepic – každé ráno jsem skrz stěnu slýchal naštvané hlášky typu „já tam hodim granát“ :{D>
Bylo to krásné prostředí. I výhled krásnější – už ne do kurníku, nýbrž do zeleně veliké zahrady. Po stěnách obrazy, většinu z nichž malovala maminka v těhotenství podle starých čínských mistrů – a taky jeden obraz ode mě (malba ibišku, do níž jsem zúročil veškeré zkušenosti z výtvarné školy. Prý byl jak od Maneta :{D>); ze stropu visela čínská slaměná dekorace s mušlemi na provázcích, kterých když jste se dotkli, zavadily o sebe a vydaly líbezný zvuk. No a polovinu pokoje zabírala ohromná postel, kam se lezlo po žebříku, tudíž nabízela v případě potřeby soukromí naprosté. Bylo to moje malé království, na nějž dodnes vzpomínám. Z toho žebříku jsem jednou v noci spadl a uhodil se do hlavy – nic vážného, zaspal jsem to. Každopádně na tento pokoj nikdy nezapomenu. Lásku k němu jsem jednoho dne upřímně vyjádřil slohovou prací, za niž jsem právem sklidil podtrženou jedničku – to je tak, když se něco píše s láskou. Dodnes bych na něj byl s nostalgií vzpomínal, kdybych už byl nevěděl o nepříjemných rodinných okolnostech, které jeho stavbě předcházely.

Dodnes pamatuju svoji ironickou hlášku nad mamčiným fotoalbem pod fotkou tohoto pokoje, který měl být původně sestřin: „Pokojíček už je připravený…“
… a já na to: „Ale uplně pro někoho jinýho…“ :{D>

quentos

Odpověděl/a – 16.červen 22:36

Asi pětkrát jsme se v mém dětství stěhovali, takže popíšu jen ty poslední dva – ostatní už nemám v paměti… Původně poměrně velká místnost s parketami (dodnes si pamatuju ten specifický zvuk, jak vrzaly…), kobercem, dvěma velkými šatními skříněmi, piánem (na něj hrála až o deset let později sestra), košem plným hraček a kusem nábytku (skříňkou) plným her, knih a stavebnic. Nabízel výhled na kurník, každé ráno mě budily slepice svým kdákáním…
V pubertě jsem to vyhmát: krátce před narozením sestry se předělala poslední zbývající půdní místnost (celý byt byl vlastně původně půda) na její pokojíček, ale sotva byl hotový, usoudili jsme s rodiči, že z různých důvodů bude lepší, když jí přenechám ten svůj a půjdu do jejího (byl o mnoho menší – už dávno jsem nepotřeboval tolik prostoru; nabízel větší soukromí, které jsem v pubertě naopak potřeboval – nebyl totiž průchozí; a v neposlední řadě onen průchozí budoucí sestřin pokoj strategicky sousedil s koupelnou, takže nabízel velmi praktické házení počuraných plín z přebalovacího stolu rovnou do koše v koupelně). Maminka, která se do něj přestěhovala spolu se sestrou, ovšem nebyla nadšená z oněch slepic – každé ráno jsem skrz stěnu slýchal naštvané hlášky typu „já tam hodim granát“ :{D>
Bylo to krásné prostředí. I výhled krásnější – už ne do kurníku, nýbrž do zeleně veliké zahrady. Po stěnách obrazy, většinu z nichž malovala maminka v těhotenství podle starých čínských mistrů – a taky jeden obraz ode mě (malba ibišku, do níž jsem zúročil veškeré zkušenosti z výtvarné školy. Prý byl jak od Maneta :{D>); ze stropu visela čínská slaměná dekorace s mušlemi na provázcích, kterých když jste se dotkli, zavadily o sebe a vydaly líbezný zvuk. No a polovinu pokoje zabírala ohromná postel, kam se lezlo po žebříku, tudíž nabízela v případě potřeby soukromí naprosté. Bylo to moje malé království, na nějž dodnes vzpomínám. Z toho žebříku jsem jednou v noci spadl a uhodil se do hlavy – nic vážného, zaspal jsem to. Každopádně na tento pokoj nikdy nezapomenu. Lásku k němu jsem jednoho dne upřímně vyjádřil slohovou prací, za niž jsem právem sklidil podtrženou jedničku – to je tak, když se něco píše s láskou. Dodnes bych na něj byl s nostalgií vzpomínal, kdybych už byl nevěděl o nepříjemných rodinných okolnostech, které jeho stavbě předcházely.

Dodnes pamatuju svoji ironickou hlášku nad mamčiným fotoalbem pod fotkou tohoto pokoje, který měl být původně sestřin: „Pokojíček už je připravený…“
… a já na to: „Ale uplně pro někoho jinýho…“ :{D>

quentos

Odpověděl/a – 17.červen 20:03

Asi pětkrát jsme se v mém dětství stěhovali, takže popíšu jen ty poslední dva – ostatní už nemám v paměti… Původně poměrně velká místnost s parketami (dodnes si pamatuju ten specifický zvuk, jak vrzaly…), kobercem, dvěma velkými šatními skříněmi, piánem (na něj hrála až o deset let později sestra), košem plným hraček a kusem nábytku (skříňkou) plným her, knih a stavebnic. Nabízel výhled na kurník, každé ráno mě budily slepice svým kdákáním…
V pubertě jsem to vyhmát: krátce před narozením sestry se předělala poslední zbývající půdní místnost (celý byt byl vlastně původně půda) na její pokojíček, ale sotva byl hotový, usoudili jsme s rodiči, že z různých důvodů bude lepší, když jí přenechám ten svůj a půjdu do jejího (byl o mnoho menší – už dávno jsem nepotřeboval tolik prostoru; nabízel větší soukromí, které jsem v pubertě naopak potřeboval – nebyl totiž průchozí; a v neposlední řadě onen průchozí budoucí sestřin pokoj strategicky sousedil s koupelnou, takže nabízel velmi praktické házení počuraných plín z přebalovacího stolu rovnou do koše v koupelně). Maminka, která se do něj přestěhovala spolu se sestrou, ovšem nebyla nadšená z oněch slepic – každé ráno jsem skrz stěnu slýchal naštvané hlášky typu „já tam hodim granát“ :{D>
Bylo to krásné prostředí. I výhled krásnější – už ne do kurníku, nýbrž do zeleně veliké zahrady. Po stěnách obrazy, většinu z nichž malovala maminka v těhotenství podle starých čínských mistrů – a taky jeden obraz ode mě (malba ibišku, v níž jsem zúročil veškeré zkušenosti z výtvarné školy. Prý byl jak od Maneta :{D>); ze stropu visela čínská slaměná dekorace s mušlemi na provázcích, kterých když jste se dotkli, zavadily o sebe a vydaly líbezný zvuk. No a polovinu pokoje zabírala ohromná postel, kam se lezlo po žebříku, tudíž nabízela v případě potřeby soukromí naprosté. Bylo to moje malé království, na nějž dodnes vzpomínám. Z toho žebříku jsem jednou v noci spadl a uhodil se do hlavy – nic vážného, zaspal jsem to. Každopádně na tento pokoj nikdy nezapomenu. Lásku k němu jsem jednoho dne upřímně vyjádřil slohovou prací, za niž jsem právem sklidil podtrženou jedničku – to je tak, když se něco píše s láskou. Dodnes bych na něj byl s nostalgií vzpomínal, kdybych už byl nevěděl o nepříjemných rodinných okolnostech, které jeho stavbě předcházely.

Dodnes pamatuju svoji ironickou hlášku nad mamčiným fotoalbem pod fotkou tohoto pokoje, který měl být původně sestřin: „Pokojíček už je připravený…“
… a já na to: „Ale uplně pro někoho jinýho…“ :{D>