Historie úprav
Odpověděl/a – 2.prosinec 18:38
O jaké otáčce Země to mluvíte? Jak by se Země, nad níž se klenulo nebe, asi měla otáček? Žádná otáčka, která by se dala dělit jako nasbírané trnky, nebyla. Tenkrát každý dobře věděl, že Země je plochá a Slunce vychází na východě, stoupá a pak zase klesá a zapadá na západě. Pravda v některých krajích věděli, že Zemi nesou na zádech čtyři bílí sloni. Někde ji nesla velikanánská želva. A když se na těch zádech zhoupla, tak se zachvěla a na moři se uděly vlny.
A když svítilo slunce, bylo vidět, a tak tomu začali říkat den. A když vidět nebylo, říkali tomu noc. Ale v noci nebylo vždy úplně tma, protože na obloze svítilo ještě jedno světlo. Někdy jen jako srpeček, někdy jako kolečko a někdy nesvítilo vůbec. A tomu světlu říkali Měsíc.
A vždycky, když se chlapi nažrali na ohni opečeného jelena, prasete nebo možná ještě mamuta, tak civěli na oblohu a všimli se, jak se ten Měsíc mění a že se vrací do tvaru, ve kterém už předtím byl, a že mu to od úplňku do úplňku trvá těch 28 dnů. A když za nimi přišly jejich ženy, aby jim opravili kůže na střeše, tak říkali: „Až bude Měsíc celý. Za Měsíc.“
V krajinách, kde měli jaro, léto, podzim a zimu, si zase všimli, že na jaře kytky kvetou a v zimě je zima a že se to taky opakuje. Ale za kolik dní, to je velký problém. Vyžaduje to nějakého nade vší míru trpělivého a odpovědného člověka, který bude dělat čárky do sobího parohu, každý den jednu. A jak je těch čárek přes třista, je v tom zmatek, protože do tolika počítat uměl málokdo. A jak vůbec zjistit, jestli je dneska stejný den v jarolétopodzimzimě jako v té minulé? A to už ten málokdo musí být pořádný koumák, aby ty dny, měsíce a jarolétopodzimzimy dal dohromady, zvlášť když to do sebe nezapadá v celých číslech. To už musí moc počítat a čučet na oblohu a všímat si souhvězdí a postavení Slunce v nich a všechno si to zapisovat, což se na sobí paroh nedá. Jak se tito hrdinové jmenovali se zapomělo už dávno. Nikde se nepodepsali nebo se ty podpisy nedochovali. Později se jejich následníci dopracovali k přesnějším cifrám, jak píše kolega Quimby, a stále ještě se i dneska dopracovávají.
Jo a ještě týden. Sedmidenní týden se asi vyvinul v Mezopotámii a odtud se rozšířil po starověkém světě. Buď to byla taková móda a protože přišla z uznávané země, všichni ji napodobovali, jako když dneska něco přijde z Ameriky. A nebo těch 7 dní nejlépe odpovídalo lidským potřebám a tempu. Nejspíš ale protože 4 × 7 dní má nejblíž k době od jednoho úplňku ke druhému. Myslím, že to byli staří Římané, kdo na počátku své historie používali osmidenní týden, než přešli na ten, který používáme dodnes. A to je konec pohádky. Umejt zuby, uši a na kutě.
Odpověděl/a – 3.prosinec 12:34
O jaké otáčce Země to mluvíte? Jak by se Země, nad níž se klenulo nebe, asi měla otáček? Žádná otáčka, která by se dala dělit jako nasbírané trnky, nebyla. Tenkrát každý dobře věděl, že Země je plochá a Slunce vychází na východě, stoupá a pak zase klesá a zapadá na západě. Pravda, v některých krajích věděli, že Zemi nesou na zádech čtyři bílí sloni. Někde ji nesla velikanánská želva. A když se na těch zádech zhoupla, tak se zachvěla a na moři se uděly vlny.
A když svítilo slunce, bylo vidět, a tak tomu začali říkat den. A když vidět nebylo, říkali tomu noc. Ale v noci nebylo vždy úplně tma, protože na obloze svítilo ještě jedno světlo. Někdy jen jako srpeček, někdy jako kolečko a někdy nesvítilo vůbec. A tomu světlu říkali Měsíc.
A vždycky, když se chlapi nažrali na ohni opečeného jelena, prasete nebo možná ještě mamuta, tak civěli na oblohu a všimli si, jak se ten Měsíc mění a že se vrací do tvaru, ve kterém už předtím byl, a že mu to od úplňku do úplňku trvá těch 28 dnů. A když za nimi přišly jejich ženy, aby jim opravili kůže na střeše, tak říkali: „Až bude Měsíc celý. Za měsíc.“
V krajinách, kde měli jaro, léto, podzim a zimu, si zase všimli, že na jaře kytky kvetou a v zimě je zima a že se to taky opakuje. Ale za kolik dní, to je velký problém. Vyžaduje to nějakého nade vší míru trpělivého a odpovědného člověka, který bude dělat čárky do sobího parohu, každý den jednu. A jak je těch čárek přes tři sta, je v tom zmatek, protože do tolika počítat uměl málokdo. A jak vůbec zjistit, jestli je dneska stejný den v jarolétopodzimzimě jako v té minulé? A to už ten málokdo musí být pořádný koumák, aby ty dny, měsíce a jarolétopodzimzimy dal dohromady, zvlášť když to do sebe nezapadá v celých číslech. To už musí moc počítat a čučet na oblohu a všímat si souhvězdí a postavení Slunce v nich a všechno si to zapisovat, což se na sobí paroh nedá. Jak se tito hrdinové jmenovali, se zapomnělo už dávno. Nikde se nepodepsali nebo se ty podpisy nedochovaly. Později se jejich následníci dopracovali k přesnějším cifrám, jak píše kolega Quimby, a stále ještě se i dneska dopracovávají.
Jo a ještě týden. Sedmidenní týden se asi vyvinul v Mezopotámii a odtud se rozšířil po starověkém světě. Buď to byla taková móda, a protože přišla z uznávané země, všichni ji napodobovali, jako když dneska něco přijde z Ameriky. Anebo těch 7 dní nejlépe odpovídalo lidským potřebám a tempu. Nejspíš ale protože 4 × 7 dní má nejblíž k době od jednoho úplňku ke druhému. Myslím, že to byli staří Římané, kdo na počátku své historie používali osmidenní týden, než přešli na ten, který používáme dodnes. A to je konec pohádky. Umejt zuby, uši a na kutě.