Historie úprav
Odpověděl/a – 27.červenec 8:37
Nermusíte žasnout. Toto je starý jev už velmi starý. Vznikl v době před zrušením nevolnictví, kdy se jednotlivé skupiny lidí nemohli stěhovat a žily izolovaně, takže se objevily různé jazykové obměny – vznik nářečí. .
Nejde jen o Pražany, ale i o jiné oblasti. . Jev, při němě dochází k dvojí výslovnosti, se nazývá asimiliace znělosti = hlásková spodoba.
Závisí to na znělosti a neznělosti sousedních souhlásek – shoda – h je znělá, takže možnost vyslovovat je /zhoda/ – neznělé s se přizpůsobilo znělému h. Může to být i naopak – výslovnost /schoda/ – h znělé se přispůsobilo neznělému s a změnilo se na ch.
Souhláska s hlavně v českých nářečích před h zůstává, naopak se h podle ní mění v neznělé ch, na př. schořet, schody, schodovat se, jinde se mění s v z, zhořet, zhodovat se .
Pro spisovnou výslovnost byla důležitá středočeská, zvláště pražská výslovnost sch, protože je spisovná čeština od původu nářečí středočeské a v pražském kulturním prostředí se spisovná čeština v starších dobách rozvíjela. Dnes už tolik neplatí.
Současná čeština je benevolentnější než čeština v minulosti. Jako spisovná výslovnost se připouští obě varianty. – zhoda i schoda. Kromě uvedených případů – viz dál.
Ale je třeba rozlišit, že u některých výrazů je však výslovnost sch
nesprávná – schody = shodovat se x schody = schodiště., schoditi =
psanému shoditi, schoditi, scházeti = sházeti a scházeti, schladiti =
shladiti a zchladiti.
Toto stejné znění dvojích slov je veliká vada výslovnosti sch proti zh,
neboť správná výslovnost musí být také významově, pojmově zřetelná,
musí se vyvarovat nejasnosti.
Odpověděl/a – 27.červenec 9:32
Nermusíte žasnout. Toto je starý jev už velmi starý. Vznikl v době před zrušením nevolnictví, kdy se jednotlivé skupiny lidí nemohli stěhovat a žily izolovaně, takže se objevily různé jazykové obměny – vznik nářečí. .
Nejde jen o Pražany, ale i o jiné oblasti. . Jev, při němě dochází k dvojí výslovnosti, se nazývá asimiliace znělosti = hlásková spodoba.
Závisí to na znělosti a neznělosti sousedních souhlásek – shoda – h je znělá, takže možnost vyslovovat je /zhoda/ – neznělé s se přizpůsobilo znělému h. Může to být i naopak – výslovnost /schoda/ – h znělé se přispůsobilo neznělému s a změnilo se na ch.
Souhláska s hlavně v českých nářečích před h zůstává, naopak se h podle ní mění v neznělé ch, na př. schořet, schody, schodovat se, jinde se mění s v z, zhořet, zhodovat se .
Pro spisovnou výslovnost byla důležitá středočeská, zvláště pražská výslovnost sch, protože je spisovná čeština od původu nářečí středočeské a v pražském kulturním prostředí se spisovná čeština v starších dobách rozvíjela. Dnes už tolik neplatí.
Současná čeština je benevolentnější než čeština v minulosti. Jako spisovná výslovnost se připouští obě varianty. – zhoda i schoda. Kromě uvedených případů – viz dál.
Ale je třeba rozlišit, že u některých výrazů je však výslovnost sch
nesprávná – schody = shodovat se x schody = schodiště., schoditi =
psanému shoditi, schoditi, scházeti = sházeti a scházeti, schladiti =
shladiti a zchladiti.
Toto stejné znění dvojích slov je veliká vada výslovnosti sch proti zh,
neboť správná výslovnost musí být také významově, pojmově zřetelná,
musí se vyvarovat nejasnosti.
Doplňuji:
Mea culpa … Toto je jev už velmi starý. Vznikl v době před zrušením
nevolnictví, kdy se jednotlivé skupiny lidí nemohly stěhovat … Jev, při
němž …