Odpověděl/a – 27.leden 18:32
Strašit čímkoli je vždy kontraproduktivní. Strašilo se kapitalismem a
stejně to bylo na nic. Každý si musí nabít ústa, aby si začal vážit
toho, co má cenu.
Nejen v případě politiky a společenského zřízení, ale třeba
i v rodině a ve vztazích.
Ne nadarmo se říká, že ten, který nemá spokojený soukromý život, ten
dělá blbosti a škodí okolí. Zamyslíme – li se nad tím a dáme – li
to do kontextu s některými osobami – něco na tom bude.
Odpověděl/a – 27.leden 19:59
Strašit čímkoli je vždy kontraproduktivní. Strašilo se kapitalismem a
stejně to bylo na nic. Každý si musí nabít ústa, aby si začal vážit
toho, co má cenu.
Nejen v případě politiky a společenského zřízení, ale třeba
i v rodině a ve vztazích.
Ne nadarmo se říká, že ten, který nemá spokojený soukromý život, ten
dělá blbosti a škodí okolí. Zamyslíme – li se nad tím a dáme – li
to do kontextu s některými osobami – něco na tom bude.
Doplňuji:
Alesh: Dovolím si s něčím nesouhlasit. Není pravda, že vybavením
nemocnic byl pouze rentgen. Znám spousty vynikajících lékařů a primářů,
kteří mi jasně povrdili, že třeba v sedmdesátých a osmdesátých letech
byla jejich pracoviště nadstandardně vybavena. Ať to byly koronární
jednotky, přístroje na laparoskopické operace, tehdejší nejmodernější
technika – nebyli jsme pozadu oproti Západu. Léky, které se podávaly
pacientům byly více prověřovány – ne, že jich byly desítky jako dnes
(mnohdy velmi pochybných). A pak jedna zásadní věc. Lékaři
v nemocnicích tehdy nebyli tolik specializováni – což bylo pro pacienta
velmi prospěšné. Nestalo se tedy, že na ambulanci držel službu urolog,
který se nevyznal v traumatologii a nevěděl si rady se zlomeninou.
Tehdejší chirurg měl všeobecné znalosti – natolik odborné, aby si
dovedl poradit v jakékoli situaci. České kapacity neodcházely do
zahraničí, nezaměstnávali se zde lékaři z orientálních zemí, kteří
mají úplně jiný přístup k pacientovi – a lidskému životu jako
takovému. Lékaři nebyli úředníci – neexistoval administrativní
systém, který doktory místo léčení pacienta nutí vyřizovat tuny
dotazníků. Je toho hodně.
Co se týká práce a sociálních jistot – obyčejný člověk, který se
vyučil nebo vystudoval a chtěl pracovat – práci měl a tím pádem byl
v pohodě i psychicky. Protože jistota existence své a svojí rodiny je
jednou z nejdůležitějších. Ne každý touží podnikat, ne každý se chce
flákat. Kdo chtěl, vycestovat mohl, neznám nikoho – pokud to nebyl
vyložený provokatér – kdo by s tím měl problémy. Je fakt, že takoví
lidé se najdou v každé době, ale v té dnešní je těch negativ přece
jen víc.
Základ – vystudoval, měl kde pracovat, měl kde bydlet, po zdravotní
i sociální stránce o něj bylo dobře pečováno – správně zvládnutý
základ toho, jak má stát pečovat o svého občana. Nejistota přežití,
kterou nám přinesla dnešní doba, zoufalství toho, jehož existence závisí
na rozhodnutí druhých (i když je zkušený a dobrý – nenajde práci ve
svém oboru apod.), podvody, násilí, apod. – to je „pěkně“ zvrácená
demokracie.