Historie úprav
Odpověděl/a – 20.prosinec 20:09
Jakmile si to o sobě někdo myslí sám, tak to obvykle není pravda. Mít
chuť, talent, něco umět – možná fakt víc než výborně – to je
o sobě klidně možné říct, pokud si člověk věřil a třeba i proto,
že se mu to i potvrdilo. Výjimečnost musí posoudit druzí, někdy i doba.
Aby to bylo fakt objektivní. (Tedy pokud se nejedná o fyzično.)
Ano, jistě jsou jedinci, kteří si připadají jako nadlidé… Třeba
Hitlera znáš…
Odpověděl/a – 21.prosinec 1:18
Jakmile si to o sobě někdo myslí sám, tak to obvykle není pravda. Mít
chuť, talent, něco umět – možná fakt víc než výborně – to je
o sobě klidně možné říct, pokud si člověk věřil a třeba i proto,
že se mu to i potvrdilo. Výjimečnost musí posoudit druzí, někdy i doba.
Aby to bylo fakt objektivní. (Tedy pokud se nejedná o fyzično.)
Ano, jistě jsou jedinci, kteří si připadají jako nadlidé… Třeba Hitlera
znáš…
Doplňuji:
Také záleží na tom, v jaké skupině lidí se pohybuješ a svůj um
předvádíš. Některý dospělý dokonce rád machruje a soutěží
i s dětmi nebo s lidmi s výrazně omezenými možnostmi – ať
intelektuálně nebo fyzicky. A takové „vítězství“ je na nic…
Můžeš být nejlepší, výjiměčný mezi těmi, kteří se pokouší o to
samé co ty, mají stejné nebo podobné možnosti. Ale stejně se to těžko
posuzuje – vždycky se najde někdo „lepší“. Třeba na druhém konci
světa…To by musel člověk buď pořád soutěžit a makat na sobě nebo
žít sám se svou „výjimečností“. Je pravda, že touha po vyniknutí je
hnacím motorem a výzvou. Je také důležité, kde má ona „výjimečnost“
své měřítko a kdo „měří“. Záleží na nárocích „hodnotitelů“.
Proto může být hodně lidí označováno za výjimečné, ale v očích
jiných jsou sotva průměr. Zkrátka – všem lidem se nezavděčíš a
nejlepší na světě nikdy jen jeden člověk nebude. (Asi nejsnadnější
„určení“ je jen ve sportu.)