Historie úprav

Avatar uživatele

Odpověděl/a – 26.říjen 17:09

Vánočky neměly vždy tvar pletené housky. Někde to bylo pečivo nepletené podlouhlého tvaru. Právě to se nejčastěji nazývalo celtami (z německého zelten), místy se tak děje dosud. Zhotovit pletenici nebylo totiž jednoduchou záležitostí, právě tak jako ji upéci a hlavně – dobře upéci. Proto se kolem přípravy těsta a pečení udržovaly různé zvyky, které domněle zajišťovaly zdar. Hospodyně měla zadělávat v bílé zástěře a šátku, neměla mluvit, při kynutí měla vyskakovat do výše apod. Dávným zvykem bylo zapékání mince. Kdo ji při krájení našel, bude zdráv, bohatý, štědrý. Připálená nebo „trhlá“ vánočka věštila nezdar. Každá hospodyně ovšem neuměla vánočku úplést. Pak si pomáhala tím, že těsto kladla do hliněné formy ve tvaru vánočky a v ní je pekla. Velikosti pletenic byly různé a samozřejmě i jejich kvalita a volba koření k ochucení. Některé zmínky v literatuře, vyobrazení a konečně i vánočky, které nesou „daráčci“ Ježíškovi, svědčí o tom, že to bylo pečivo i přes metr dlouhé. Upéci velké vánočky si mohli dovolit jen ti, kteří měli dostatečně velkou pec, respektive velký otvor do ní, zvaný „čelusti“. Někde bývalo zvykem, že si hospodyně udělala vánočku doma a donesla ji k pekaři upéci zřídka přinášely ženy těsto, pekař vánočku zhotovil a upekl. I dnes se vánočka stala nedílnou součástí vánoc a plete se ze sedmi pramenů (nejčastěji ze čtyř) anebo upletou celou vánočku najednou ze šesti pramenů.. Tradiční vánoční sladkostí v Německu je od 15. století štola.

http://www.re­ceptyonline.cz/va­nocka--518.html

Avatar uživatele

Odpověděl/a – 26.říjen 18:45

Vánočky neměly vždy tvar pletené housky. Někde to bylo pečivo nepletené podlouhlého tvaru. Právě to se nejčastěji nazývalo celtami (z německého zelten), místy se tak děje dosud. Zhotovit pletenici nebylo totiž jednoduchou záležitostí, právě tak jako ji upéci a hlavně – dobře upéci. Proto se kolem přípravy těsta a pečení udržovaly různé zvyky, které domněle zajišťovaly zdar. Hospodyně měla zadělávat v bílé zástěře a šátku, neměla mluvit, při kynutí měla vyskakovat do výše apod. Dávným zvykem bylo zapékání mince. Kdo ji při krájení našel, bude zdráv, bohatý, štědrý. Připálená nebo „trhlá“ vánočka věštila nezdar. Každá hospodyně ovšem neuměla vánočku úplést. Pak si pomáhala tím, že těsto kladla do hliněné formy ve tvaru vánočky a v ní je pekla. Velikosti pletenic byly různé a samozřejmě i jejich kvalita a volba koření k ochucení. Některé zmínky v literatuře, vyobrazení a konečně i vánočky, které nesou „daráčci“ Ježíškovi, svědčí o tom, že to bylo pečivo i přes metr dlouhé. Upéci velké vánočky si mohli dovolit jen ti, kteří měli dostatečně velkou pec, respektive velký otvor do ní, zvaný „čelusti“. Někde bývalo zvykem, že si hospodyně udělala vánočku doma a donesla ji k pekaři upéci zřídka přinášely ženy těsto, pekař vánočku zhotovil a upekl. I dnes se vánočka stala nedílnou součástí vánoc a plete se ze sedmi pramenů (nejčastěji ze čtyř) anebo upletou celou vánočku najednou ze šesti pramenů.. Tradiční vánoční sladkostí v Německu je od 15. století štola.

http://www.re­ceptyonline.cz/va­nocka--518.html
Doplňuji:
tak já peču jemnou ,ale těžkou /máslovou / s hodně mandlemi a spoustou rozinek- nadýchaná nám nechutná