annas

Odpověděl/a – 20.březen 13:56

Je to tzv. plurál majestatikus, který má původ v antice.
Panovníkům se původně tykalo. Císař byl dominus nostere (náš pán). Další titul byl augustus (vznešený, požehnaný). V období tzv. dominátu (titul císaře = pán a bůh) panovali obvykle dva augustové, kteří při vydávání zákonů zpravidla předstírali jednotu a svornost. Přitom samozřejmě říkali „my“ a odpovědí bylo „vy““ Takže plurálem se původně nazývalo jakési „kolegium“, ale prezentované jako rozhodnutí jedné osoby. Z tohoto období pochází oslovení my, císař – vy, císaři.

Kauza Pád Říma.

annas

Odpověděl/a – 7.listopad 14:19

Je to tzv. plurál majestatikus, který má původ v antice.

Panovníkům se původně tykalo. Císař byl dominus nostere (náš pán). Další titul byl augustus (vznešený, požehnaný). V období tzv. dominátu (titul císaře = pán a bůh) panovali obvykle dva augustové, kteří při vydávání zákonů zpravidla předstírali jednotu a svornost. Přitom samozřejmě říkali „my“ a odpovědí bylo „vy““ Takže plurálem se původně nazývalo jakési „kolegium“, ale prezentované jako rozhodnutí jedné osoby. Z tohoto období pochází oslovení my, císař – vy, císaři."

Charakteristickým pro vládu v pozdně antickém Římě se stal systém tetrarchie, kdy v čele Imperia stáli 4 panovníci: 2 s titulem „Augustus“ a jejich 2 spoluvládci s titulem „Caesar“. Augustus pro východní části však stál nad všemi ostatními, protože měl navíc titul „Iovius“, kdežto druhý augustus pro západní časti říše byl jen „Herculius“. Systém tetrarchie se sice po roce 311 rozpadl v důsledku válek mezi jednotlivými císaři, ale přesto do roku 395 Římu vládli 2–3 císařové.

Dominát byl zaveden císařem Gaiem Aureliem Valeriem Diocletianem. Znamenal nejvyšší stupeň centralizace panovnické vlády. Císař vystupňoval zbožštění své osoby (s titulem dominus et deus = pán a bůh). Stal se jediným rozhodujícím činitelem státní moci zákonodárné i výkonné, byl nejvyšším soudcem i vrchním velitelem vojska. Mnohé z těchto výlučných pravomocí ovšem postupně přecházely do císařských rukou již za principátu. Můžeme též říci, že dominát odstranil poslední zbytky neformálního působení princepsovy autority a nahradil je beze zbytku autoritou formální, zakotvenou v centralizované síti úřadů.

Římské císařství za dominátu se příliš nelišilo od teokracií starověkého Orientu, ovšem s jednou zřetelnou výjimkou: Diocletianus (a po něm většina dalších císařů) si vybral jako rovnocenného spoluvládce druhého císaře (zde konkrétně Marca Aurelia Valeria Maximiana). Císaři si územně vymezili pole svých působností (na západní a východní část říše), takže centralizovaná státní správa měla vlastně dvě ohniska.

Zajímavost na okraj: Po vzoru asijských teokracií zavedl Diocletianus do dvorského ceremoniálu povinnost klekat před vladařem a princip dvojice císařů dal vznik dnešnímu vykání. Aby byla zdůrazněna jednota obou vládců, každý z nich vydával nařízení tak, že první slovo znělo nos = my a naopak žádosti k císaři musely začínat slovem vos = vy. Dodnes je vykání projevem společenské úcty. "
http://webcache­.googleusercon­tent.com/sear­ch?q=cache:Wj8ju2VlV8oJ:­www.malinovys­vet.cz/dejiny/sta­rrim.htm+&cd=3&h­l=cs&ct=clnk&gl=cz&cli­ent=firefox-b

annas

Odpověděl/a – 7.listopad 14:25

Je to tzv. plurál majestatikus, který má původ v antice.

Panovníkům se původně tykalo. Císař byl dominus nostere (náš pán). Další titul byl augustus (vznešený, požehnaný). V období tzv. dominátu (titul císaře = pán a bůh) panovali obvykle dva augustové, kteří při vydávání zákonů zpravidla předstírali jednotu a svornost. Přitom samozřejmě říkali „my“ a odpovědí bylo „vy““ Takže plurálem se původně nazývalo jakési „kolegium“, ale prezentované jako rozhodnutí jedné osoby. Z tohoto období pochází oslovení my, císař – vy, císaři."