Historie úprav

Avatar uživatele

Odpověděl/a – 2.srpen 8:21

Apollón dostal od Dia nejen krásu, ale i vůz, do něhož byli zapřaženy labutě. "Projížděl"se s nimi po světě. Po něm to ve středověku dělali i různí pohádkoví rytíří (např. Lohengrin). Tyto labutě byly bájní ptáci, nadaní lahodným teskným zpěvem. Šlo sice o nářek nad zamrzlou vodou, kdy není dost potravy, ale fantazie lidí vytvořila své. Pokládala labutí zpět za krásný a prorocký.
Ozýval se zřídka, ale vždy věštil něco neblahého, většinou smrt. Nejkrásnější píseň prý labuť zpívala, když ohlašovala vlastní zánik. Zpět, kterým se loučila se životem, prý byl tak vroucí a smutný, že nad ním dojetím tichla veškerá příroda. Všichni antičtí lidé, básníci filozofové této báji věřili a zaházeli s ní jako se skutečností.
Labutí zpět ztotožňovali s posledním tvůrčím činem nebo projevem umírajícho člověka.

Dnes naopak poslední „labutí zpěv“ básníků a vědců nezní vždy smutný, naopak, bývá to prudké, slavné, vítězné, i když teskné vzplanutí plamene před uhasnutím, konečná závěrečná slova života, země a jejích krás, viděná v křišťálovém jasu nesmírných dálek, zbavená už vší malichernosti, rmutu a kalu.

Tištěný zdroj.

Avatar uživatele

Odpověděl/a – 20.květen 11:01

Apollón dostal od Dia nejen krásu, ale i vůz, do něhož byli zapřaženy labutě. "Projížděl"se s nimi po světě. Po něm to ve středověku dělali i různí pohádkoví rytíří (např. Lohengrin). Tyto labutě byly bájní ptáci, nadaní lahodným teskným zpěvem. Šlo sice o nářek nad zamrzlou vodou, kdy není dost potravy, ale fantazie lidí vytvořila své. Pokládala labutí zpět za krásný a prorocký.
Ozýval se zřídka, ale vždy věštil něco neblahého, většinou smrt. Nejkrásnější píseň prý labuť zpívala, když ohlašovala vlastní zánik. Zpět, kterým se loučila se životem, prý byl tak vroucí a smutný, že nad ním dojetím tichla veškerá příroda. Všichni antičtí lidé, básníci filozofové této báji věřili a zaházeli s ní jako se skutečností.
Labutí zpět ztotožňovali s posledním tvůrčím činem nebo projevem umírajícho člověka.

Dnes naopak poslední „labutí zpěv“ básníků a vědců nezní vždy smutný, naopak, bývá to prudké, slavné, vítězné, i když teskné vzplanutí plamene před uhasnutím, konečná závěrečná slova života, země a jejích krás, viděná v křišťálovém jasu nesmírných dálek, zbavená už vší malichernosti, rmutu a kalu.

Kniha Kde je zakopaný pes od B. Fučíka.