Historie úprav
Odpověděl/a – 20.květen 21:59
Já teda nepočítám s tím, že bych někdy měla mít dítě, ale kdyby na to nějakým omylem došlo… tak nevím, co by to se mnou udělalo, samozřejmě. Ale teď tvrdím, že bych partnera asi nechtěla. Já v nejtěžších situacích potřebuju bejt sama, vědět, že se nemusím kontrolovat. A když už nemůžu bejt sama (což bych u porodu nemohla), tak radši ať u mě je někdo cizí, komu tím neklesne mínění a kdo mě už nikdy neuvidí. Když mi je fakt zle (a myslím, že mně by při porodu fakt zle bylo – už jen proto, jak ho beru a jak se mnou mává bolest), tak se chovám jako zvíře – zalízám instinktivně do samoty. A porod mi přijde nejen jako šíleně náročná věc, ale navíc ještě dost nedůstojnej. Asi jsem divná… ale teď tvrdím NE, jsou situace, ve kterých by mě blízcí vidět neměli, nebo spíš nechci, aby mě v nich viděli. Zpocená, zakrvácená, řvoucí, vzteklá, vyčerpaná, zoufalá a bez sebekontroly – bez všeho, čeho si na sobě vážím – ne, díky.
Ale věřím tomu, že pokud to chtějí obě strany a dohodnou se tak, může být přítomnost otce obrovským přínosem, pomůže mamče a posílí vztah celé rodiny.
Odpověděl/a – 23.květen 0:09
Já teda nepočítám s tím, že bych někdy měla mít dítě, ale kdyby na to nějakým omylem došlo… tak nevím, co by to se mnou udělalo, samozřejmě. Ale teď tvrdím, že bych partnera asi nechtěla. Já v nejtěžších situacích potřebuju bejt sama, vědět, že se nemusím kontrolovat. A když už nemůžu bejt sama (což bych u porodu nemohla), tak radši ať u mě je někdo cizí, komu tím neklesne mínění a kdo mě už nikdy neuvidí. Když mi je fakt zle (a myslím, že mně by při porodu fakt zle bylo – už jen proto, jak ho beru a jak se mnou mává bolest), tak se chovám jako zvíře – zalízám instinktivně do samoty. A porod mi přijde nejen jako šíleně náročná věc, ale navíc ještě dost nedůstojnej. Asi jsem divná… ale teď tvrdím NE, jsou situace, ve kterých by mě blízcí vidět neměli, nebo spíš nechci, aby mě v nich viděli. Zpocená, zakrvácená, řvoucí, vzteklá, vyčerpaná, zoufalá a bez sebekontroly – bez všeho, čeho si na sobě vážím – ne, díky.
Ale věřím tomu, že pokud to chtějí obě strany a dohodnou se tak,
může být přítomnost otce obrovským přínosem, pomůže mamče a posílí
vztah celé rodiny.
Doplňuji:
Valky: mám za sebou vcelku dlouhodbej a spokojenej vztah, ale ani tak jsem si
nic takovýho představit prostě nedovedla. Myslím, že to není ani tak
o důvěře, ale prostě o každém člověku – každý je úplně jiný a
považuje za „soukromou“ věc něco jiného… stejně jako bych nechtěla,
aby kdokoli blízký viděl mou operaci, kde mi doktoři sahají do
vnitřností, nebo mě viděl třeba vykonávat velkou potřebu. S láskou nebo
důvěrou to myslím až tak nesouvisí. Každý se ale v těžké situaci
chová jinak… někdo chce podporu, někdo se s tím chce poprat sám.
Navíc mám zkušenost, že během bolesti jsem hrozně protivná až zlá a
neumím to bohužel moc kontrolovat. A tím spíš nechci, aby u mě byl
chudák někdo blízký, kdo by mi chtěl pomoct, ale nemůže, a já ho za to
ještě seřvávala nevybíravýma slovama. Je to možná smutný a není to
dobře, ale vím to a aspoň se tomu takhle snažím předcházet… Na cizího
doktora si takhle nedovolím.
