Historie úprav

Avatar uživatele

Odpověděl/a – 25.leden 13:48

Vlastenectví, nacionalismus a patriotismus rozhodně není vždy totéž. Vlastenectví můžeš pociťovat třeba ke svému státu – mnohanárodnostní velké říši (zároveň tedy patriotismus). Nacionalismus pociťuješ (nebo můžeš) ke svému národu – o společné kultuře a podobně. MŮŽE to být totéž, ale taky absolutně nemusí. Vlastenectví navíc nemusíš pociťovat vyloženě ke státu, ale třeba k provincii/kraji nebo místa odkud pocházíš, tedy takové lokální vlastenectví (město, oblast – v tomto smyslu už to není patriotismus)…a to do jisté míry pociťuje většina lidí, stále je to domovina/otčina, kořeny, nehledě téměř na cokoli.Samozřejěm pokud se někdo nuesátle stěhuje nebo měl velmi špatné dětství, tak je to něco jiného…

Za nacionalismem a národní hrdostí se většinou ve skutečnosti maskuje spíš egosismus a nepřátelství vůči jiným. Národní hrdost je jinak dobrá věc (ale bohužel je to většinou spíš nepřátelství vůči jiným a jakýsi, alespoň mírný, pocit nadřazenosti, větší důležitsoti a národního egosimu – zkreslení, že je vše „naše“ nejlepší a podobně). Pro příklad si třeba vůbec neodporuje velký mnohanárodnostní stát/říše s nacionalismem, ve smyslu národní hrdostí (ale odporuje si s nepřátelstvím, národním egosimem, netolerancí, a tím pokorucením, co tvrdí, že každý národ by měl mít vlastní stát…).
Člověk může být hrdý, že je Evropan, ale nelze použí nacionalismus (Evropa není jeden národ ani stát, ani jako EU – i když existuje „europatriotism“ vztahující se vyloženě k EU),v jistém smyslu však podle mě lze použít spojení evropský patriotismus – jako takový (ale není to nic uznávaného, běžého). Když vnímáš svou domovinu jako celou Evropu, světadíl (vůči ostatním).

Avatar uživatele

Odpověděl/a – 25.leden 13:55

Vlastenectví a nacionalismus rozhodně není vždy totéž. Vlastenectví můžeš pociťovat třeba ke svému státu – mnohanárodnostní velké říši. Nacionalismus pociťuješ (nebo můžeš) ke svému národu – o společné kultuře a podobně. MŮŽE to být totéž, ale taky absolutně nemusí. Vlastenectví navíc nemusíš pociťovat vyloženě ke státu, ale třeba k provincii/kraji nebo místa odkud pocházíš, tedy takové lokální vlastenectví (město, oblast)…a to do jisté míry pociťuje většina lidí, stále je to domovina/otčina, kořeny, nehledě téměř na cokoli.Samozřejmě, pokud se někdo nuesátle stěhuje nebo měl velmi špatné dětství, tak je to něco jiného…

Za nacionalismem a národní hrdostí se většinou ve skutečnosti maskuje spíš egosismus a nepřátelství vůči jiným. Národní hrdost je jinak dobrá věc (ale bohužel je to většinou spíš nepřátelství vůči jiným a jakýsi, alespoň mírný, pocit nadřazenosti, větší důležitsoti a národního egosimu – zkreslení, že je vše „naše“ nejlepší a podobně). Pro příklad si třeba vůbec neodporuje velký mnohanárodnostní stát/říše s nacionalismem, ve smyslu národní hrdostí (ale odporuje si s nepřátelstvím, národním egosimem, netolerancí, a tím pokorucením, co tvrdí, že každý národ by měl mít vlastní stát…).
Teoreticky může existovat i mezinárodní nacionalismus a vůbec se nemusí týkat státu (taky není a nemusí být úplně pravidlo, že jeden stát rovná se vyloženě jeden národ). Je pak třeba ovšem rozlišovat národ, etnikum, rasu, bývalé kmeny a jejich vývoj, splynutí aovlivňování se atd. a hranice mezi nimi a tím vším. Všechno bylo a je vývoj, takže občas určit, co je co, nemusí být zcela snadné, zřejmé, relevantní,…
Člověk může být hrdý, že je Evropan, ale nelze použí nacionalismus (Evropa není jeden národ ani stát, ani jako EU – i když existuje „europatriotism“ vztahující se vyloženě k EU),v jistém smyslu však podle mě lze použít spojení evropský patriotismus – jako takový (ale není to nic uznávaného, běžého). Když vnímáš svou domovinu jako celou Evropu, světadíl (vůči ostatním).