Víte, jak funguje ochranné zbarvení u zvířat?

Mili @

no – ne????
tak ne, ale je to zajímavé…

hanulka11

u chameleona je to známé, že přizpůsobuje barvu nejbližšímu předmětu.

Mili @

Každý by jistě mohl z vlastní zkušenosti uvést mnohé příklady přirozeného přírodního maskování zvířat, ale některé maskovací triky dokáží i zkušeným odborníkům vyrazit dech. Svědčí o tom i nejnovější poznatky, které se redakci 21. STOLETÍ podařilo získat.

Vědci nevěřili svým očím, když v zapadlém koutu Indonésie objevili před časem opravdu podivuhodnou chobotnici. Každou chvíli se proměňovala – v mořského hada, rybu slizouna nebo rejnoka. Tvarem i barvou dokázala imitovat celkem patnáct vodních živočichů, dokonce i sasanky a korýše, včetně raka poustevníčka. Z něj se v mžiku dokázala změnit ve zploštělého platýze s chapadly vzadu. Podivné zvíře navíc přesně napodobovalo i chování živočichů, které právě představovalo. Někdy bylo nenápadné, aby se vzápětí proměnilo v tvora, který výhrůžným postojem varoval predátora. Tajuplnou chobotnici vědci označili za nejzdatnějšího imitátora živočišné říše, velmistra mimiker.

Mimikry znal už Darwin
Ochranné zbarvení čili mimikry je pojem, který vědou prostupuje od časů Charlese
Darwina. Přesto ani po desetiletích pátrání a výzkumů v různých částech světa dosud není mnohé kolem těchto tzv. mimetických jevů objasněno. Souvisí to především s tím, že mimikry u různých druhů fauny plní rozdílné úkoly.
V přírodě od pradávna vládnou neměnné zákonitosti. Jednou z osudových je, že většina živočichů je chutnou potravu pro někoho jiného a takový okamžik se každé zvíře snaží co nejvíce oddálit. Proto se před možným útočníkem snaží chránit nejen útěkem, ale i přírodním maskováním. Netýká se to však velkých suchozemských zvířat a tvorů žijících v podzemí. Každý si jistě vybaví barvu myší, které bleskurychle mizí v hromadě kamení.

Lenochod se zelená i usychá
Zvlášť vychytralý je lelkoun soví žijící v Austrálii a jihovýchodní Asii, který bezstarostně odpočívá přímo před očima svých nepřátel. Většinu dne totiž sedí nehnutě podélně na větvi s hlavou vzhůru a zavřenýma očima. Jeho hnědě kropenaté peří dokonale splývá s kůrou stromů, takže barvou i tvarem připomíná ulomenou větev.
Podobné umění převleku ovládá i mnoho dalších živočichů a mezi nimi si přední místo vydobyla kudlanka. Po celém světě experti zatím objevili na 1800 druhů tohoto drobného tvora s plochým zeleným tělem, kterým připomíná listy či kvítky, na nichž většinou žije. Navíc se dokáže dokonale přizpůsobit jejich tvaru. Některé druhy se dokonce chvějí jako lístky ve větru, čímž navíc přilákají i hmyz – svou potravu.
Tropické druhy různobarevných ploštic a křísů zas ovládají umění „kolektivního maskování“, když se jich několik desítek seskupí tak, že vizuálně vytvářejí květ a tím mistrovsky oklamou i své protivníky, ptáky. Podobný trik používají housenky, které se maskují barvou rostlin, na nichž žijí.
Před dravci ochrání mimikry i tak zvláštní zvíře, jakým je lenochod ze středoamerických a jihoamerických deštných lesů. V drsných chlupech má rostlinné řasy, které se při silných deštích zelenají jako okolní vegetace. V období sucha pak tyto drobné řasy kvůli nedostatku vláhy zežloutnou a mají tak barvu kůry stromů.
Barvu a také zrnitost své kůže mění podle lišejníků na kůře také bystrá noční ještěrka gekon třásnitý z Madagaskaru.

Predátoři nemají rádi stíny
Nejrozšířenějším způsobem maskování je tzv. protistín, při kterém je hřbet zvířete zbarven mnohem intenzivněji než spodní strana. K čemu to slouží? Sluneční světlo dopadá na tvora seshora, přičemž světlejší dolní část je zastíněna, takže vzniká dojem jednotného zbarvení. Průzkumy dokazují, že predátoři hůře loví kořist, která využívá takového protistínu. I z tohoto důvodu určité druhy zvířat ještě kombinují protistín s různě vzorovaným zbarvením a skvrnami. Bohaté zastoupení mají různé typy pruhů, a to jak u lovců (např. tygrů), tak i kořistí (např. gazel Thomsonových v africké savaně).

Falešné oči dokážou skvěle obelstít
Někteří živočichové však klamou ještě důmyslněji – falešnými znaky, evokujícími představu nebezpečného zabijáka. Řada motýlů, např. pestřenek i jiného nebodavého hmyzu jako ochranu před útočníky napodobuje černo-žluté pruhování útočných vos. Této finty využívají i některé housenky. Píďalka obecná z Jižní Ameriky má „v zásobě“ kresbu typickou pro korálovcovité hady a děsivý převlek si na sebe v ohrožení bere i housenka středoamerického druhu motýla lišaje. Nejprve si před predátorem „hraje“ na větvičku a když zjistí, že byla odhalena a jde jí o život, „přestrojí“ se za hada. Zatáhne hlavu a převrátí se na záda, takže se objeví kresba ve tvaru velkých očí na jejím břiše, připomínající uhrančivý pohled smrtícího plaza. Stejně se chová i housenka madagarského motýla Hippotion orisiris. Při ohrožení nafoukne hruď, na níž se objeví výrazná kresba hadích očí. Přitom se pohybuje jako hlava opravdového plaza.
Vědci se shodují v tom, že všechno co nějak připomíná hady, působí na většinu zvířat výstražně. V různých zeměpisných pásmech často pozorují, že symboliku velkých očí k zastrašení útočníka využívají i motýli. Výjimkou není ani naše babočka paví oko, která se tak chrání před ptáky.
Oko má důležitý význam i pro kamufláž mnoha druhů ptáků, ryb, savců, chameleonů a dalších živočichů, kdy maskování zásadním způsobem brání odhalení zvířete. Oční skvrny jako součást mimiker najdeme rovněž u mnoha korýšů či plazů a dokonce i některé cizokrajné ryby mají tzv. falešné oko, často jako velkou kresbu v blízkosti ocasní ploutve.
Velmi realistické naznačení očí na týlu hlavy mají některé druhy sov či denních dravců. Tato „falešná tvář“ má zřejmě odrazovat hejna drobných ptáků od útoků zezadu. (Podobný trik s namalováním očí na oholený týl hlavy používají indičtí sběrači medu jako prevenci proti útoku tygrů.)

Změna zbarvení není výstředností
Mořští živočichové žijící mezi hnědými řasami využívají matoucí ochranné hnědé zbarvení. V pásmu červených řas je zas převládající ochrannou barvou červeň a za účinné mimikry můžeme označit i stříbřité zbarvení rybích šupin. Chrání ryby jak před dravými ptáky shora, tak před vodními dravci zdola. Vodní hladina totiž vypadá jako zrcadlo nejen při pohledu z výšky, ale ještě více při pohledu z hloubky, a stříbřité rybí šupiny s tímto kovově lesklým pozadím báječně splývají.
Medúzy a jiní průsvitní obyvatelé vod (měkkýši, červi, raci) zas používají jako „ochranné zbarvení” úplnou bezbarvost a průzračnost, takže jsou v průzračném a bezbarvém okolním živlu zcela neviditelní.
I četní suchozemští živočichové mění odstín svého ochranného zbarvení podle změn barvy okolí. Typickým příkladem splynutí s okolím je hranostaj. Pokud je krajina pokryta sněhem, má jeho kožíšek – vzácný hermelín – stříbřitě bílou barvu, ale ta se začne postupně měnit s přicházejícím jarním táním až zcela zrezaví, aby ladila se zbarvením polí.
Mnohem většími „malíři“ svého těla jsou chameleón a sépie, kteří však přesto zaostávají za bezkonkurenčním velmistrem převleků, jakým je drobný garnát Hippolyte variant, který žije v přílivových tůních. Podle aktuální potřeby dokáže tento korýš střídat barevnou škálu svých převleků – jasně zelenou, nachovou, žlutou, červenou i hnědou, v noci je tmavomodrý až černý… Vrcholem jeho umění pak je napodobování různých tvarů (například listu – zeleného i hnědého) a dokonce i typů povrchu těla.

Lovící kámen
Vhodné mimikry se však hodí nejen k ukrytí kořisti před lovci, ale naopak je mnohdy požívají různí predátoři při lovu. „Kobercového“ žraloka wobonga skvrnitého ve vodách Austrálie takřka nespatříte. Leží totiž bez hnutí na mořském dně a připomíná omšelý kámen, pro zvýšení věrohodnosti převleku obrostlý masitými řasami. Ke „kamenu“ pak připlouvají zcela důvěřivě ryby – budoucí kořist. Stejný převlek, ale za kmen stromu používají při lovu i krokodýli.
V přírodě tak neustále probíhá boj o přežití a v něm velice často vítězí mimikry!

je to vše úžasné a příroda je zázrakl!!!!