Je to tak. Život je dar, který jsem dostali bez jakékoliv přičinění,, nemohli ho odmítnout. Pro někoho se možná tento dar stal trestem, když se ho snadno zbavuje.

Nezapomenutelný zážitek. Poprvé při srážce vlaku, podruhé autobusu – tehdy do něj narazilo ruské nákladní automobil. Měla jsem štěstí na rozdíl od průvodčí ve vlaku a mé sousedky. v autobusu – obě utrpěly úraz. .Bylo to tak dané?

Už dlouho mně zní v uších melodie a slova refrénu písně J. Korna:
„Jednou je hůř, jednou je líp
život tě nejednou povznes i skříp
Jednou jsi nic, jednou jsi král
zbývá jen jediné táhnout to dál“

Je třeba si uvědomit, že dar života dává různé příležitosti, u nichž je třeba se rozhodnout, zda a jak je správně využít či nevyužít v souladu s vlastním svědomím. Nastává situace, kdy člověk potřebuje hodně síly, aby rozbouřenou řeku přešel a neutopil se. Vždyť zlo v jakékoliv formě existuje, je připravené vždy zasáhnout.

S tou myšlenkou si neustále pohrávám, je to jako na houpačce.....někdy jsem na něj naštvaný, někdy jsem šťastný. Spíš bych řekl že se to nevztahuje k nějakému konkrétnímu okamžiku ale postupem věku a pomalým nástupem zhoršování zdraví si tak nějak uvědomuju že život je fakt velký dar. Akorát mě štve že 75% života prožiju honbou za kusem žvance. Jak to lidstvo upadá a doba se zrychluje a všechno se stresuje tak nezbývá moc času poohlížet se po krásách života.

Život je velký dar. Dostali jsme ho darem, byl zadarmo. A my místo toho, abychom si užívali krás života, schraňujeme peníze a majetky. A nevidíme to, proč vlastně žijeme, proč jsme tady.
Až když přijdeme o blízkého člověka, který nám velmi schází, nebo se dostaneme do situace, kdy „přežijeme“ jen tak tak vlastní smrt, pak teprve si uvědomíme, že život je velký dar a ne všichni se z něj mohou radovat. 🙂

Souhlasím s NikkiHeat i Marci1. Dodal bych k tomu jen to, že jako nevěřící pes beru tenhle život jako jediný, který mám k dispozici. Jako nevěřící pes ovšem neberu život jako dar. To by mi ho musel někdo dát. Ale nedal. Prostě žiju. Nedostanu druhou šanci v jiném těle a nebude ani žádné pokračování v království nebeském. Proto musím naložit s tím jediným co mám tak, abych ho nepromrhal nějakýma pitomostma.
To jsem si neuvědomil v žádné zvláštní situaci. K tomu jsem dospěl postupně.

Ty řeči o nádherném daru,který každý dostal, jsou pochopitelné.
Jde to brát i opačně – „Co jsem komu udělal,že mě "SEM“ prsknul a nikdo se nezeptal,jestli chci".
Takové úvahy by se mohly honit v hlavě třeba dítěti,z kterého udělali regulérního otroka a živoří někde na hromadě odpadu.Bez vyhlídek,bez budoucnosti.
A že je jich spousta.
Vše je relativní.
Prý.

Když mi bylo 9 a umíral mi otec.

ano, takovej pocit za určitý souhry okolností přijde ..třeba když člověk odporně zbohatne :o
..když jde o kejhák tak ani ne, tam na to často není dost časovýho prostoru