Postřehl jsem takový paradox z vlastní zkušenosti: Proč bohatí myslí jen na sebe a chudí by se pro blízké rozdali?

Samozřejmě mají pravdu ostatní – chudej ví, jak může být těžko, a o to větší může mít soucit s těma, co jsou na tom hůř.
Ale otázka zní – KDO je bohatej?
Ten, kdo má vyšší než průměrnej plat? nebo šéfové ČEZu a podobně? Můžu říct, že naše rodina lehce nadprůměrnej příjem má a když může, pomůže. Ať jde o příbuzný, kterým náhle zemřel živitel rodiny, nebo o adoptovanou holčičku v Indii. A jsme k tomu vedeni i my, obě děti. Prostě to tak nějak považujem za svou morální povinnost.
O velké spoustě bohatých ani nevíte, že jsou. A že třeba pomáhají – jen nechtějí, aby se o tom vědělo. Skromnost. Nepotřebujou, aby je někdo obdivoval za to, jak jsou hodní.

to je přece jasný:

mám dost, CHCI ještě víc.

a na druhé straně:

stejně nemám nic, tak mě neubyde.

Mě to zase až jako takový paradox nepřijde, záleží z jakýho úhlu se na to díváš. Ono ti chudí by se rozdali, protože sami dobře ví, jaký to je „třít bídu s nouzí“. Většinou to moc přijemná zkušenost nebývá, a proto když můžou někomu pomoct, pomůžou rádi (a tím spíš svým blízkým).
No a u těch bohatých platí stará pravda, že kdo má hodně, chce ještě víc. Bohatství a dostatek má pro spoustu lidí sladkou příchuť – a na sladkým přece vzniká závislost nebezpečně rychle. Rychle – a navíc roste s každým dalším soustem. Nikdy zkrátka nemáš dost.

Jen tak mimochodem – já mám zkušenost úplně stejnou jako ty. Asi na tom opravdu něco bude :)

Bohatí mají strach,aby někdo jiný neměl víc než oni.Chudý dobře ví,jaké to je,když nic nemá.