Avatar uživatele
Pokročilý

Opravdu nesnáším děti nebo si to jen "namlouvám" ?

Je mi 17 let a nejsem ten typ holky, co se zastaví u každého kočáru a rozplývá se nad každým mrňousem. Upřímně řečeno, kdyby mi např. nějaká příbuzná nabídla, ať si dítě pochovám, tak to bude jen z povinnosti. V podstatě donuceně. Nemám ráda řev malých dětí, jsem vcelku člověk bez trpělivosti a snadno se vytočím. Představa, že bych jednou měla vlastní dítě je ale šílená. Mamka mi vyprávěla, že když byla v mých letech, zkrátka někdy v pubertě, tak taky o dětech nechtěla ani slyšet. K tomuhle všemu mám opravdu obrovský strach z porodu, z té nesnesitelné bolesti a adopce v tomto případě nic nevyřeší, protože je to určitě na jednu stranu krásné někoho stvořit. Jak to tedy se mnou je?
Doplňuji:
+ Jsem člověk kariérista, mám velké vize do budoucnosti a mnoho plánů

Uzamčená otázka – ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce.

Nejlepší odpověď

Avatar uživatele

V 17 letech bych v tom nehledala problém . Zatím nemáš v sobě mateřský cit, je na to dost brzy. Tak za 10 let budeš mít jasno, zda chceš mít rodinu, nebo chceš budovat kariáru.
Víš, jsou lidé, kteří by se nikdy neměli vázat - ani ženit, ani vdávat. Jsou jedinci, kteří dokážou žít plnohodnotný život bez dětí, nebo i bez partnera. Ne každý je rodinný typ a ostatní by s ním mohli být hodně nešťastní.

 

Další odpovědi:

Avatar uživatele
Zlatý

Není na tom nic špatného, ani neobvyklého. Všechny ženy na světě to nemají založené stejně. Nic nelámej přes koleno, nenuť se do něčeho co nechceš, jen kvůli tomu, že je to tak "normální". Není - žila bys jen podle představ druhých a nikdy bys neprožila vlastní plnohodnotný život. V péči psychiatra (spíš než psychologa) bys možná skončila spíš z důvodu nenaplnění, neustálé touhy po zmařeném úspěchu a celkově nezdařeného života - než proto, že se necítíš a nechceš být matkou. Mnohem lepší je vědět proč děti nechceš, než si jich pořídit celé hejno a pak být krkavčí matkou. Kdo chce a může je mít, obvykle děti má. Třeba se tvůj postoj časem změní, třeba ne. Na tom ale nezáleží. Důležité je jen to, jak si přeješ žít ty sama a jaký život si zařídíš. Nebo jak moc se necháš zmanipulovat okolím. Ale to platí v čemkoli - nemusí jít jen o mateřství.

Jako psycholog ti rozumím, jako žena tě chápu. V sedmnácti jsem měla jasno a svůj postoj jsem nikdy nezměnila (ani na okamžik!). Dnes je mi o dvacet let víc než tobě. Žiji šťastně a spokojeně v bezdětném manželství a nikdy jsem nelitovala. Záleží jen na tom vědět, co opravdu od života chceš.

ad Drap: Tak teď jsi mě rozesmál! Kdyby psycholog v poradně dovedl udělat klientovi během chvíle jasno - to by byl zázrak. Promiň, ale tak to nefunguje. A snad ani to házení všech odpovídajících už předem do jednoho neschopného pytle. :-)


Avatar uživatele
Zlatý

Ani se nedivím,že to tak cítíš,jsi ještě mladá na nějaké "mateřské pudy".Ještě sis nic neužila,všechno máš před sebou,takže čas vše ukáže!Tvoje "biologické hodiny" jsou ještě daleko.......


Avatar uživatele
Zlatý

Klídek - odříkaného chleba největší krajíc.
A dneska není tragédie se věnovat kariéře a nepořizovat si rodinu.


Avatar uživatele
Zlatý

Připomínáš mi moji sestru. Práce, kariéra, zajistit si krásné bydlení... Děti - fuj. Nechtěla je. Pak se narodila první dcera mně. (Jsem sice o 8 let mladší než moje sestra, ale vždy jsem věděla, že děti chci.) Opatrně ji okukovala, líbilo se jí si mimčo pochovat. Ale jen sem tam na chvilku:-) Pak bylo ségře 35 a najednou zatoužila po vlastním! Ve 36 letech se stala poprvé maminkou a teď její zlatíčko půjde do první třídy. Je pyšná a šťastná matka, syna si užívá. Do práce se vracela v jeho 2,5 letech a jede dál svou kariéru. Pomáhá jí manžel a babička. Další děti už ale nechtěla ani náhodou. Stačí jí, když občas přijedu já s rodinou. Je mi 33 a čekám naše třetí :-) Prostě to máme každá jinak. A proč ne? Buď to to jednou přijde, nebo taky ne. Špatně je, když si lidi pořídí děti, protože by měli, ale v hloubi duše je nechtějí a děti pak trpí jejich neláskou.
A porodu se neboj. Nic tak příšerného a děsivého to není. Až to jednou přijde a děťátko budeš chtít, zvládneš to. Kdyby to bylo tak strašné, dávno jsme vymřeli!


Avatar uživatele
Bronzový

ja jsem to ve svych17letec citila uplne stejne.a citim dodnes a to je mi o20vic.nekdy je tezke to vysvetlit okoli,ale myslim,ze se okoli nad tim nepozastavuje.damianko,nemas strach,ze na nas ta touha prijde ve ctyriceti?


Avatar uživatele
Zlatý

To si budeš muset rozhodnout sama. Možná ti napoví až čas, co je pro tebe důležitější, zda dítě nebo kariéra. Tady ti asi takto nikdo nedokáže fundovaně odpovědět. Ještě nějaký čas počkej, uvidíš jak si uspořádáš hodnoty za několik let. Pokud by takovéto pocity přetrvávaly, zkus si promluvit s psychologem, Dnes je spousta poraden a během chvilky ti udělají jasno.


Avatar uživatele
Pokročilý

Taky jsem docela dlouho neměla ráda děti. Neřikám, že to musíš mít stejně, ale je dost pravděpodobný, že si k tomu taky přijdeš. Teda nerozplývám se nad kočárama ani dneska, ale už mi nepřijde vůbec divná nebo protivná představa, že je budu mít. Jednou...až na to bude čas...Takže já bych se tim vůbec nestresovala a klidně je dál neměj ráda.

 

Diskuze k otázce

Avatar uživatele
Zlatý

Damiana

ad Pizlicka: Jestli to myslíš sarkasticky, tak stejným stylem odpovím: Jasně! Spíš v jednačtyřiceti!
Jestli to myslíš vážně, říkám: Ani omylem. Všude kolem mne se pohybuje příliš dokonalé antikoncepce.

 

Přihlásit se

Položte otázku, odpovězte, zapojte se, …

začněte zde

Reklama

Kvalitní odpovědi v: Rodina a vztahy

Zlatý Drap 979
Zlatý marci1 807
Zlatý quentos 628
Zlatý iceT 601
Zlatý hanulka11 536
Zlatý panenka 488
Zlatý annas 449
Zlatý led 396
Zlatý venkovan 390
Zlatý gecco 375

Zobrazit celkový žebříček

Facebook

 

Váš požadavek se vyřizuje, počkejte prosím.