Může být celý život omyl?

Odpoveď byla označena jako užitečná

Nikdo se nás neptal, zda se chceme narodit, takže jsem mohli i na svět přijíít omylem.

Ale jsme zde, musíme to brát, že se to stalo, že to tak má být. Náš život je největší a nejdražší dar, který jsme dostali. .

Život t určitě není omyl,i když sami se omylů dopouštíme, řekněme, že úměrně věku. Ale důležité je, jak se všem životními omyly a problémy vyrovnáme. V tom je smysl života.

Jak omyl? Život jako takový,nebo můj život........­......?
Ale – asi ne,i když mohu být rozčarovaný,klidně i nasratý,nicméně – kam jsem se „dostal“,to mohu případně vyčítat sám sobě,žádné spiknutí neexistuje.

Ne. Nemůže. Život je dar. Některé nepříjemné věci ovlivnit nemůžeme, ale většinu ano. Jen na nás záleží, jak život prožijeme, co si z něj vezmeme a jak si ho „užijeme“. V textu písně V+W se říká : „Hlupáci si stěžují, chytráci si libují“. ( Nemyslím tím samozřejmě nikoho konkrétního, jen všeobecně ).

Buď rád že ses nenarodil jako bakterie.

Svůj život jsi si sám vybral. Na tobě záleželo, zda věci uděláš takto, jak žiješ teď, nebo jinak. Každý je sám strůjcem svého štěstí. Když člověk něco neudělá, vyčítá si pak, že to neudělal, když něco udělá, vyčítá si později, že to neudělal jinak. Jak stárneme, měníme hodnoty svého života, své tužby a přání. nikdo nejsme stejní jako před 10-ti, 20-ti či více lety. Že nám posléze začne připadat, že něco bylo marné a nějak se to celé zvrtlo… nikdy není vina jen na jedné straně. To my jsme neměli odvahu něco řešit, něco jsme neudělali tak, jak jsme měli, nikdy není vina jen na jedné straně. Na způsobu žití našeho života se velmi podepisují naši rodiče, kteří nás podle zase své výchovy k něčemu vedou. Na nás je, zda třeba životní návyky, které nám vštěpují rodiče od mala, uposlechneme a budeme se jimi řídit celý život anebo si řekneme, že to chceme dělat jinak. Děti z rozvrácených rodin mají mnohem horší přizpůsobivost, než lidé z úplných a fungujících rodin. Jen na nás je, kam až necháme různou nepříjemnou životní situaci dojít, aniž to nechceme, či spíše neumíme řešit. Opačně to platí ve vztahu vůči partnerovi, i on si přinesl do dalšího života určité návyky a povahové rysy, které mohou být i zděděné po rodičích. Je nutné o všem hovořit, řešit věci a nenechat je, aby nám přerostly přes hlavu. Vždy ještě je možná rozmluva se zúčastněnými osobami, pakliže ty osoby chtějí také rozmlouvat. Vše si na rovinu vyříkat, udělat si hezký večer třeba při svíčkách a s lahvinkou dobrého vínka a mluvit a mluvit, o sobě, o svých představách, o představách toho druhého a zkusit vymyslet zkušební další společnou cestu životem

No jejda! Jenže to je otázka na filosofickou knihu. Takže jen namátkou:

Není život omylem, když nijak nepřispěju k tomu, aby se lidstvo posunulo blíže ke smyslu bytí?
Není život omylem, když ho celý strávím dennodenním shonem za chlebem a na nic víc mi nezbývá čas ani prostředky?
Když ho strávím hromaděním majetku, který nevyužiju, jen abych se vyrovnal ostatním a nenechal se jimi ušlapat?
Když ho strávím hašteřením, strkáním se, rvačkou o příjem, vedením války?
Když ho promarním hulákáním na fotbale, kecama v hospodě nebo na odpovědi.cz anebo ho prospím?
Když se nad otázkou smyslu vesmíru ani nezamyslím, nebo ji přenesu na nějakého „boha“ a strávím život při mystických rituálech?
Když po mně prostě nic smysluplného nezůstane? A jednou nás spálí Slunce nebo se vesmír nějak vcucne do sebe nebo vystydne a rozplyne se a všechna ta snažení a trápení, všechny ty životy a zážitky budou úplně marné a nic se s tím už neudělá – objevilo se, zaniklo. K čemu to bylo?

No to by stačilo! Že jo? Už je toho až nad hlavu. Ať si přidá každý, co ho napadne.
Popřípadě ještě. Je lepší se mylným životem prochechtat než protrápit – výsledek může být totožný, nula od nuly pojde, ale je to příjemnější.

Přijít na svět ‚omylem‘ lze.
Jak ale svůj život každý řídí, je jeho věcí a nazývat to omylem je podle mne pouze výmluva z vlastní neschopnosti přizpůsobení se.
Názor