Avatar uživatele
Registrovaný

Můj syn často brečí,bývá agresivní a v těchto stavech vyhrožuje,že skočí z okna,že cítí,že ho nemá nikdo rád.Je mu 8 let

S jeho otcem nežiju.Docházelo k psychickému násilí,které ovšem teď popírá.Syn k němu jezdí jednou za 14 dní.Vždy se to děje po návratu.

Uzamčená otázka – ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce.

Nejlepší odpověď

Avatar uživatele
Bronzový

Doporučuji co nejdříve společně se synem navštívit dětského psychologa nebo psychiatra (po tel.domluvě), který by měl objektivně posoudit zdravotní stav. Z otázky nedokážu posoudit, jestli se jedná o domácí násili (není třeba partner psychicky labilní?) nebo o minimální pozornost. Zkuste se nenápadně zeptat, proč se tak chová?

 

Další odpovědi:

Avatar uživatele
Stříbrný

V takovém případě bych šla za nějakým výchovným poradcem - ti jsou přímo ve škole a jsou tam i psychologové, kteří tam třeba jednou za měsíc docházejí.


Avatar uživatele
Bronzový

Čistě logicky vzato, pokud vyhrožuje, tak skočit nechce. Kdyby chtěl opravdu skočit, tak Vám o tom nebude říkat, protože byste mu v tom mohla zabránit. Buď si snaží vynutit pozornost nebo Vás chce za něco potrápit. Je také možné, že s ním jeho otec manipuluje. Co Vám syn přesně říká? Chce po Vás něco naoplátku když neskočí?


Avatar uživatele
Zlatý

Prožíváme něco podobného s 10 letou dcerou. Když si ji vezme její otec, po návratu se chová jinak - je zoufalá, že neumí dost dobře číst, že nezvládne napsat úkol, je plačtivá, nic jí nechutná... Jinak je pohodová jedničkářka.
Desetileté dítě Vám už řekne dost, tak vím, že ji tam netýrají, ale pohoda tam taky není, spíš se otec dohaduje s novou partnerkou. Ona to ale snáší špatně (proto jsem se taky rozvedla). Naštěstí si ji bere jen tak jednou za 2-3 měsíce.
Nejdřív jsme se s ní rozčilovali, pak jsme pochopili, že i když je někdy až vzteklá, je vlastně nešťastná, tak ji prostě chápeme a zahrnujeme láskou, pozorností - nejvíc funguje, když jí řeknu, ať mi zahraje na flétnu či kytaru a ona hraje, klidně i 2-3 hodiny, až se uklidní a je to zas ona. Je ráda, že jí věnuji pozornost, i když jen poslouchám. (Naopak třeba malovat si se mnou v tomto stavu nechce, to se rozpláče, že neumí malovat...)
A nebo se jí věnuje manžel, povídá si s ní, hraje, pošťuchují se a taky to přejde.
O dětském psychologovi jsem uvažovala, ale nakonec jsme se naučili to docela dobře zvládnout, tak jsem ho nevyhledala.
A návštěvy řídnou, děti rostou... Tyhle nepříjemné stavy se zlepšují.
Být Vámi, psychologa vyhledám, přeci jen se v tom chlapec plácá asi hůř. Hodně štěstí.

 

Diskuze k otázce

 

U otázky nebylo diskutováno.

 

Přihlásit se

Položte otázku, odpovězte, zapojte se, …

začněte zde

Reklama

Kvalitní odpovědi v: Zdraví

Zlatý Drap 1609
Zlatý mosoj 1495
Zlatý marci1 1282
Zlatý hanulka11 1030
Zlatý annas 991
Zlatý gecco 737
Zlatý briketka10 715
Zlatý quentos 714
Zlatý iceT 566
Zlatý arygnoc 499

Zobrazit celkový žebříček

Facebook

 

Váš požadavek se vyřizuje, počkejte prosím.