Most pres minulost. Mate v sobe skryta nejaka citova zraneni , se kterymi jste se jeste nedokazali vyporadat ? -iv-

Nedávno jsem tu psala,že jsem se dosud nedokázala vyrovnat s mým nezdařilým manželstvím.
Někdy si říkám,kéž bych ho nikdy nemilovala…už se té lásky k němu neumím zbavit…postupně se to lepší,ale jde to tak pomalu,že už o mě říkají,že jsem zahořklá.
Nejvíc mě bolelo a stále bolí,že nejsme jako rodina pohromadě.
Ale na druhou stranu vím,že než takové manželství,jaké jsme měli,tak je lepší být v klidu,i za cenu rozpadu rodiny…

„Čo bolo, bolo, terazky som majorom.“
táto veta vyjadruje všetko. Neskladujte si zranenia, život ide ďalej.

Čas léčí rány, které nemůže vyléčit rozum.
(Ale stejně, jedna moje rána je stále trochu citlivá, možná její čas nastane až se smrtí).

Každý má svou kostřičku ve skříňce.

Mám vlastnost „berana“,který vždy za sebou pálil mosty,proto mne minulost nemůže dohonit.

Každej asi nějaká má. Mě sice není lehký rozhodit, ale když se to už někomu povede, nechává to stopy roky. A až se to jednou zahojí, tak už to místo zůstane absolutně necitlivý. Takže to nebude přímo vypořádání, ale spíš vyšumění… vypořádat se s tím neumím. Ale i ta zranění jsou občas k něčemu dobrý, postrčí vás jiným směrem, kterej vám pak taky může hodně dát…

jo jo já to říkám pořád: každý má v sobě svůj vlastní Titanic.

Čas je opravdu nejlepší léčitel.Ale po každé ráně vždycky zůstane malá jizvička.Některou prostě cítím celý život.